Divergencia

všechna zdejší srovnání s Twilight a s Hunger Games jsou samozřejmě namístě a ilustrují velmi zřetelný trend v současné kinematografii. já bych ale ještě rád doplnil drobné srovnání s Hostitelem, jedním z nejhorších áčkových sci-fi loňského roku. stejně jako Divergence a Hunger games se jedná o svérázné postapo, v němž ovšem ani tolik nesejde na nějaké válce několika buněk lidských přeživších proti invazi mimozemských agresorů "kradoucích" lidská těla, což také krásně navazuje na trend trvale přítomný v americké větvi science-fiction už od padesátých let, jako jde především o to, jestli "hrdinka konečně políbí jeho nebo raději toho druhého". mezi celkovou situací partyzánské války a teen (nebo snad dokonce tween) romantickou rovinou filmu žádné napětí vlastně není. on totiž osud invaze svým způsobem opravdu záleží na tom, koho hrdinka filmu právě líbá, jakkoliv šílená ta myšlenka je. /// nenechte se splést, ten v uvozovkách "ženský" vklad v příbězích Stmívání, Hladových her, Hostitele či Divergence mi není nijak protivný. ba naopak, vítám ho. proč, o tom bych spekuloval nerad. snad proto, že sám mám své sentimentální sklony, nebo proto, že mi to v rámci fantastických žánrů připadá jako stále ještě nevyčpělý závan čehosi svěžího a nového. a snad i proto, že rád čtu slash. podstatné je, jak se to implementuje. odstrašující případ skýtá právě příliš okatý patos Hostitele, zatímco u Hunger games si téměř nikdo z diváků nestěžuje či snad nevšímá, že prioritní jsou komplikované romantické vztahy hrdinky před její úlohou spasitelky v dystopické budoucnosti. u Hladových her je zkrátka snazší akceptovat romantiku i fantastiku v jednom balíčku bez ohledu na to, které ingredienci dáváte osobně přednost, zatímco Hostitel sotva koho přesvědčí. Divergence zůstala kdesi na pomezí těch dvou extrémů. považuji jí za výrazně nepřesvědčivou, jelikož 1.) není konceptuálně dotažená a řemeslně zdatná, což souvisí i s druhým důvodem: 2.) s tematickou povrchností. nelze se divit tomu, že fiktivní budoucnost tak, jak si Divergence vykresluje, nemá žádné realistické opodstatnění, protože důvod pro její konkrétní podobu nemá s realismem co dělat. je jím apel na divačky, že jsou výjimečné ve srovnání se svými stádovitými vrstevníky, že jsou schopnější, než by samy byly s to věřit, a že mají plnou kontrolu nad svým osudem, jakkoliv to paradoxně nemůže platit o všech, pokud vůbec o některé z oslovených divaček. /// opět se nenechte mýlit. problém, který s filmem mám, není ani tak ideologický. ať si ty bludy o vlastní jedinečnosti šíří kdo chce a ať jim kdo chce věří. problém je, že tak, jak jsou podané ve filmu, vyznívají nejenže pokrytecky, ale přímo odporně povrchně a do značné míry je ta ideologická masáž diváckého sebevědomí až příliš citelná, tudíž až příliš násilná. s ohledem na to nevidím důvod odpouštět ani poněkud laciné řemeslné provedení, při kterém ta nevěrohodně vykreslená podoba budoucnosti vlastně vypadá i od oka zcela neskutečně (suspension of disbelief se prostě nekoná). a i relativně zajímavé jednotlivosti, jako například schopnost konfrontovat nejhorší děsy člověka pomocí řízené halucinace, nejsou než zmařeným potenciálem, který stejně jako všechno ostatní nebyl dotažen do konce. a tak ironicky to jediné, co dovedu ocenit, je ten všemi ostatními nenáviděný sentiment - ten jediný poctivě vybudovaný, věrohodný a elegantně dotažený element zamilovanosti hlavní hrdinky a Čtyřky. ale i když to ocenit dovedu, samo o sobě je to málo. až příliš málo. (25.09.2014) (menej) (viac)

Kdyby Hvězdná pěchota byla myšlena vážně, bude vypadat podobně jako Burgerova prosluněná dystopie. Ústřední idea je přitom sympatická, a kdybych byl teenager vypořádávající se s pocitem, že mi nikdo nerozumí a nikam nepatřím, neměl bych problém se v příběhu najít. Námět šikovně využívá duševních pochodů dospívajících, kteří se cítí být společnosti tlačeni do úzce vymezených škatulek. Selhání ve zkoušce dospělosti zde oproti reálnému světu není důvodem k zoufalosti, ale naopak příležitostí, jak vykročit z cesty nalajnované rodiči a následovat své srdce. ___ Jenomže čeho Tris dosahuje svým útěkem před nařízenou rolí? Hlavní a narativem nezpochybňovanou formou sebevyjádření se pro ni stává násilí. Respekt si získává riskantním jednáním a tvrdostí, nikoli rozvahou nebo důvtipem. Ačkoli si frakci zvolila dobrovolně, sama sebou být nemůže – před ostatními se musí přetvařovat, aby je přesvědčila, že mezi ně patří (velký test v přetvářce pak bude muset podstoupit v Rezistenci). Samotná militarizace mládeže není kódována negativně, to je teprve její zneužití jinou frakcí, příznačně Sečtělými. Zbraně jsou v hodnotovém žebříčku filmu nadřazené knihám, což by mohlo být chápáno jako varování před radikalizací nejen americké společnosti – kdyby ve filmu byla přítomna nějaká ironie a odstup od postav. ___ Film mlží ohledně toho, kdo nebo co představuje hrozbu, před kým nebo čím mají Neohrožení město chránit. Očividně neprobíhá žádná válka, které má být zamezeno. Potřeba silné defenzívy vyznívá jako paranoidní ideologický konstrukt jako z dob studené války. ___ Největší paradox tkví v tom, že Tris její zrada důvěry rodičů dovede zpátky tam, kde film začal. Její rebelie nevede k revoluci, ale k potřebě obnovit dřívější pořádek. Samotný koncept sociálního inženýrství, které vytěsňuje lidskou přirozenost ve prospěch předvídatelné a tudíž snáze manipulovatelné společnosti, zpochybněn není. Zkažení jsou jen jednotlivci jako Jeanine. Starý (rodičovský) systém je automaticky chápán jako správný, čímž Divergence nechtíc „nastavuje zrcadlo“ teenagerům snícím ve virtuálním prostoru o tom, že jdou proti proudu, zatímco ve skutečnosti se ztráty dosavadních jistot děsí a dávají za pravdu statu quo. ___ Pojetí života jako videohry je obsaženo minimálně ve volbě frakcí (jako v RPG), v zapojení oblíbeného herního módu CTF nebo v tom, že většinu filmu tvoří výcvik s drobnými šarvátkami, nikoli ostrá akce s vážnými konflikty (což z velké části platí i pro Rezistenci, kde jsou namísto smrtelných používány jen uspávají náboje a kde se nejokázalejší akční scény odehrají pouze v mysli hlavní hrdinky). Zatímco v prostoru svých snů se protagonistka dokáže ubránit všem živlům (země, ptáci, oheň, voda a – největší hrozba pro každou neposkvrněnou dívku – muž), když neškodný pseudo-rebelský trénink skončí, musí Tris zachránit její matka – v reálném světě si dívka sama neporadí (v Rezistenci ji pro změnu opakovaně zachraňují její mužští parťáci). ___ Kromě toho, že je filmová verze knižního bestselleru svým vyzněním stejně zmatená jako člověk poprvé konfrontován s problémy dospělosti, zásadně selhává dramaturgicky. Na 140 minut je děje pomálu. Postavy ke svým cílům směřuji buď zbytečně složitou oklikou, nebo využijí nepřesvědčivé zkratky. Napětí více než poloviny filmu vyplývá jen z očekávání, kdy se Trisina nezařaditelnost provalí – žádný vážnější konflikt není v dohledu. Od skrznaskrz knižní expozice je patrná doslovnost scénáře, který postavy neinvenčně nechává říkat, kdo jaký je, co cítí, co a proč chce udělat. Celý film se odehrává v podivně umrtveném světě a velmi nedůsledně promyšleném světě. K tomu si přidejte špatné CGI a další zápornou postavu mocné ženy (stejně jako v Elysiu, Hunger Games nebo Snowpiercerovi), tmářsky stigmatizující ženskou snahu dostat se na vedoucí pozice. Tematicky by to chtělo dystopii pro dospívající, která je sama dospělá a od dospění neodrazuje. Stylisticky něco alespoň náznakově revolučního. 50% Zajímavé komentáře: Eodeon, k212, maddy, erased, Anderton, Kali4, Triple H, noriaki, MorningStar (21.03.2015) (menej) (viac)