Temný prípad - Série 3

Pizzolatto klasicky šest dní tvořil a sedmý den odpočíval, ale tentokrát si to volno neměl brát. Možná mohl během neděle najít režiséra, který by historkám z Ozarks dal méně rutinní charakter (Sackheim od třetího dílu nijak nepřesvědčil) či trošku „oživit“ linku partnerského dramatu, která osvědčenou formuli z první série zbytečně rozmělňuje. Poslední záběr, kdy Wayne Hays vkráčí do neznámého temného prostoru (vietnamské džungle), měl symbolizovat to, co jej po zbytek života čeká. Škoda, že se to tam nepodařilo úplně dostat, nicméně jsou tam drobné radosti jako vzkříšení upíra Dorffa či přítomnost věčného plamínku naděje. Není to zkrátka excelentní jako první dvě série, je to už „jen“ dobré.. (23.04.2019)

Výborné, tato série se téměř vyrovná a někdy i předčí první řadu. Ali podává neuvěřitelný výkon a to ve všech třech časových rovinách neustále se prolínající s tím, že Deacon Frost Stephen Dorff mu není rozhos e ostudou a strašně rád jsem ho zase někde viděl... Návrat k tomuto seriálu byl radostí a já si to užil, výborná detektivka (08.10.2019)

Rozhodně lepší než druhá série, ale k působivosti první série to má ještě daleko. Na třetí sérii určitě vyniká styl narace. Prolínání tří časových linií je konečně něco inovativního a zajímavého. Provedení je navíc přehledné a vy vždycky víte, kde na časové ose se zrovna nacházíte. Zároveň je taky zajímavé, že vlastně nejde ani tak o samotný případ jako spíš o lidi, kterých se dotkl a jejich zkažené životy. Poslední, co stojí za vypíchnutí, jsou herecké výkony a dojemné momenty ze života dvou světem sežvýkaných detektivů. Na druhé straně pak má ale třetí série problém s tempem, které místy člověka vyloženě nudí. Tři časové linie navíc ubírají napětí, protože víte, že v prvních dvou liniích se případ nevyřešil a že to obě hlavní postavy přežily. Třetí série určitě stojí za shlédnutí, bohužel ale nějak nevidím důvod, proč bych se k případu detektiva Hayse měl ještě někdy v budoucnu vracet. (14.03.2019)

Trojka tedy dost kopíruje jedničku - Nic Pizzolatto evidentně vyslyšel ufňukané hlasy, že dvojka byla úplně z jiného těsta, tak sáhl k osvědčenému receptu a namíchal to dost podobně. Akorát, že se mu povedl jen o hodně slabší vývar. Tím ovšem nechci vůbec říct, že by trojka nebyla zajímavá, kvalitní a koukatelná. Jako detektivka mě to sice moc nebavilo, dost se to táhlo, ale ty etudy o manželství byly drsné až až. Mimochodem - o Mahershalovi Alim jsem v životě neslyšela - a teď již podruhé (viz Zelená kniha) v jednom jediném týdnu takový zásek. Zdravím temného Aliho! (19.03.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)