Nebo nad Berlínom

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…). (16.02.2019)

"Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete." Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Záleží na každém divákovi, jestli Nebe nad Berlínem přijme jako krásné poetické podobenství o andělech a lidech kolem nás, které ho obohatí novými zkušenostmi a pocity... Anebo zda se ukouše nudou nad pomalým a přenáročným vysoce oceňovaným filmem o ničem a monologickou meditací andělů a lidí o životě. Já patřím k té druhé skupině, vydržel jsem 76 minut a neumřel u toho - kdo vydržel víc? Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=-U9kjN5ISDQ (27.01.2010)

Filmy Wima Wenderse mají pro mě neopakovatelnou atmosféru. Dokážou ní naplno pohltit, stačí se pozorně dívat, naslouchat a v tomto případě i přímo nechat se unášet... a pak vás čeká skutečně krásné filmové opojení. Sice jsem předem netušil, že půjde o dvouhodinový film bez souvislejšího příběhu, který se celý rozpadne do mozaiky různých filosofických úvah, drobných epizodek, poetických výjevů a různých atrakcí, ale nakonec jsem ho zvládl jedním dechem. Chvílemi jsem měl skutečně pocit, jakobych se povznesl těmi andělskými křídly při pohledu na dění života z trochu jiné, mnohem poetičtější a magičtější stránky, než jakou človek třeba v průběhu běžného dne vnímá. (Ne)překvapivě se mi Nebe nad Berlínem líbilo víc do té doby, než černobílý andělský nadhled a možnost vychutnat si bez omezení různá nedostupná zákoutí vystřídala barevná realita plná zábran, např. v podobě plotů (...v roce 1987 v Berlíně tedy i přímo železné opony), nciméně dohromady z toho pro mě vzešla jedinečná podívaná s krásnou kamerou, nenucenými hereckými výkony i pěknou myšlenkou. Petera Falka coby speciálního hosta v roli přímo sebe sama a jeho sympatický nadhled jsem si obzvlášť vychutnával, stejně jako momentky ze zákulisí filmu. Co mě naopak příliš neoslovilo a spíše jsem mírně přetrpěl, bylo cirkusové představení klaunů ve zvířecích kostýmech a hlavně pak undergroundový rockový koncert, tady jsem úpřimně zalíbení nedokázal najít. Ale jinak jsem velmi spokojen, uchvácen a přes ta slabší místa na tento filmový zážitek jen tak nezapomenu. [85%] (17.07.2021)

Nemecký perfekcionizmus v plnej svojej kráse. Monológy vyšperkované k dokonalosti, úchvatná kamera, každé slovko inteligentné i zmysluplné. Skvelí, ku podivu aj sympatickí herci a okúzľujúci Nick Cave. Avšak to čo mi tu chýbalo, bola trocha čistej ľudskosti a nedokonalosti. Celé to vo svojej nadnesenej podobe posobilo, ako okázalé umelecké dielo, lenže ja som chcela viac. Viac romantiky a čírejšie vyobrazenie lásky. Takto, ku svojej škode, posobí film zbytočne sterilne. (04.05.2015)

Dalo by se říct, že mě to docela mrzí, když vidím kolik se tady pěje chvály na tenhle film a já jí nemohu sdílet. Asi jsem si nevybrala zrovna ten správný den na silně poetický a dramatický snímek. Černobílé provedení a atmosféra slibovala úžasný zážitek, ale mně to minulo velkým obloukem, takže jsem ve výsledku byla ráda, že jsem se vůbec dodívala a přitom jindy mám pro tyhle snímky slabost. Škoda, ale není všem dnům a filmům konec. (20.08.2013)