Nebo nad Berlínom

Nebe nad Berlínem na mě působí jako zfilmovaná básnická sbírka. Není se co divit, motiv andělů procházejích šedivými ulicemi Berlína, poslouhcajíce myšlenkové proudy obyvatel tohoto ponurého města, je nevšedně poetický. Depresivní duch Berlína zde hraje prim, ostatně pro mladé poety je toto ponuré město určitě vděčným tématem jejich autorských pokusů. Opravdu silná je například scéna z knihovy, kdy se andělé brodí myšlenkami čtenářů. Bruno Ganz je opavdu charismatický anděl, Peter Falk je prostě Peter Falk. A Nick Cave do tohoto filmu se svým poetickým rukopisem tak nějak patří. Mnohem lepší film, než prapodivná zjednodušená hollywoodská mutace Město andělů. Mimochodem, už vím kde vzali U2 inspiraci pro klip Stay...faraway, co close. (21.05.2005)

Slyšel jsem zvuk andělských křídel. Ale šustila příliš daleko ode mne, a proto mě do svého světa nevzala. Nebe nad Berlínem tak pro mě bude pojem značící legendární film, který mi symbolizuje nudu, který ve své vypravěčské nadřazenosti působí nesnesitelně chladně a který kvůli své rozvláčnosti nedokáže na diváka dostatečně dolehnout. Navíc filosofická linie o tom, že život je přece perfektní a stojí za to si ho prožít, je tu silně nepřesvědčivá a založit ji na tom, že to poslední rozhodující slovo má Peter Falk u bufetu, to mi zkrátka neštymuje. A tím bych mohl komentář zakončit, jenže Wenders je mazaný lišák a závěrečnou třetinu startuje hypnotickou scénou v hudebním klubu a až do konce už jeho tempo nepoleví. To dává mnoho hereckých příležitostí do té doby pouze blahosklonně hledícímu Ganzovi a já tak konečně chtěl rozumět andělským pohnutkám. Vadí mi mnoho scén, vadí mi jejich zbytečnost, na druhou stranu některé několikavteřinové výjevy (prostitutka, sebevrah) zavánějí téměř genialitou. Celý uzel Wendersových myšlenek nerozmotám. Jinými slovy má můj respekt, nikoli však přízeň. (21.09.2007)

Jeden z andělů, který "poletuje" nad Německem a poslouchá myšlenky různých lidí se zamiluje do artistky jednoho místního cirkusu. Může to znít jako německá verze "Města andělů", který se tímto filmem jistě inspiroval ale v tomto případě se nejedná o komerční romanci amerického střihu ale o dost pomalý a monology přecpaný film, kde mě zaujal hlavně Bruno Ganz, kterého jsem do té doby měl jen jako Hitlera. I přes extrémně pomalé tempo film dokáže zaujmout jak herci tak i vizuální stránkou střídající černobílou (čí spíše hnědobílou) kameru, která zprostředkovává pohled očima andělů, tak i barevnou z pohledu lidí. (10.05.2010)

Jeden z nejkrásnějších německých filmů, co jsem kdy viděla. Asi nejvíc se mi líbil kontrast snových pasáží s těmi dost krutě realistickými (těch bylo ale méně) nebo černobílých s barevnými (film začne být barevný vždy, když Damiel něco pocítí, a potom, když se stane člověkem). Někdy jsem sice měla problém plně pochopit hloubku filosofických úvah, které pronášeli anděl Damiel (Bruno Ganz) a jeho láska artistka Marion (Solveig Dommartin), ale to nic nemění na tom, že jsem si z kina odnesla nepopsatelně krásný melancholický pocit jakéhosi smíření se. Pěknou roli dostal i Peter Falk, který si zahrál bývalého anděla a také sám sebe, a který svádí ostatní anděly, aby se staly lidmi. (28.03.2005)

Nádherný pomalý film pro pokročilé :-) . . . Pro trpělivé, citlivé a otevřené duše a srdce. Viděno třikráte a kdykoli rád znovu... Navíc - kdo neviděl tenkrát v tom osuma- či devěta- (to už si přesně nepamatuju :-) -osumdesátém v klubové premiéře, kdy ještě >velká berlínská< byla na věčné časy a husákovi bijci mlátili po ulicích lidi - nepochopí. Tenkrát jsme šli s přáteli z toho jundrovského filmáče a tak nějak VĚDĚLI, že už si komunisti můžou pomalu definitivně... Neříkám, že jsem tomu sám v sobě zcela věřil, ale ta síla...! (21.10.2005)