V běhu času

Je to neskutečně dlouhé; což je ale asi jediný zápor. Trochu road movie, trochu pocta filmařině, ale hlavně óda na mužské přátelství. Děj se líně vleče, zdánlivě se skoro nic neděje, ale když to skončí, má člověk pocit, že se tam toho událo vlastně strašně moc. Film, o kterém se dá přemýšlet ještě mnoho dní po jeho skončení. (17.06.2012)

Dobrá, ale trochu delší roadmovie, kde hlavní představitelé se dobírají zjištění, že změnu musí začít každý sám u sebe. Stačí jen nemít strach z neznáma, každého dne se něco překrásného počíná. Pěkný výkon podávají oba hlavní představitelé: Hanns Zischler (v roli Roberta) a tradičně Rüdiger Vogler (v roli Bruna). Film, který do určité míry nutí člověka myslet se pozastavuje u krás prostých věcí i okolností v životě. Ale největším nepřítelem není nikdo cizí, ani nikdo blízký (jako bývalá žena, či otec), ale pouze sám sobě je člověk největší překážkou v touze po tom uchopit život z jiné strany. (18.05.2009)

Nikdy som nemal rešpekt pred veľkými menami, a vlastne ani neviem, či je Wim Wenders naozaj takou veľkou režisérskou osobnosťou. Dočítal som sa, že film nemal riadny scenár a všetko sa pytlíkovalo po večeroch. Nič proti tomu, ale takto sa nakrúcajú sitcomy a je to na nich, ako aj na tomto filme vidieť. Táto trojhodinová čiernobiela nuda mi trochu pripomenula menej známe diela českej novej vlny, ale to bolo pred 50 rokmi a vtedajšie postupy sa už vyčerpali. Úprimne neviem, čím ma mal tento narýchlo a improvizovane spichnutý výtvor zaujať? Pri sledovaní niektorých filmov som sklamaný. Pri sledovaní tohto som sa cítil byť podvedený. (02.04.2012)

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. (30.07.2017)

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. (25.03.2012)