Stav vecí

Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní. (07.03.2011)

Úpřimně, Wim Wenders natočil dost filmů, které se mi líbily víc, záběry z bytových interiérů mi často připadaly bez silnější atmosféry... i po náhlém zvratu a změně stylu po 20ti minutách (po hypnotickém úvodu natáčeného filmu z tajemného fantaskního světa) jsem se pak nově dostával do zbytku filmu hůře... občas jsem i tápal, co to vlastně za zdánlivě bezdějovou směs různých scén kolem více osobností sleduji, ale nakonec mě dostal Stav věcí dostatečně do transu, abych měl z něj silně pozitivní zážitek. Ve scénách z nočních podniků, zastávek podél šumícího moře, ale i Wendersových oblíbených cest s hrdiny autem (které zde přijdou až v poslední třetině) na mě dýchal tenhle film jedinečnou nezávislou atmosférou. Přestože hlavní herec (Patrick Bauchau) v postavě režiséra, zastupující zřejmě osobnost a pocity samotného Wenderse, mi nepřipadal zrovna dvakrát záživný ani charismatický, během sledování jsem se v pomyslném, nenápadně se odvíjejícím se vnitřním dialogu mezi mnou coby divákem a režisérem (Wendersem) dostal do bodu, kdy jsem již začal v aktuálním rozpoložení plně sdílet pocity z nesnadného procesu tvorby, realizace, prosazování rozběhnutého počinu a všem s tím spojeným. Přes jistý závan deprese jsem si často vychutnával bohatý, stylově progresivní soundtrack, který snad jako vždy u filmů tohoto režiséra přesně podtrhoval atmosféru. Dlouhá scéna uvnitř jedoucího auta, s rozsáhlým dialogem mezi producentem a režisérem, končícím pak zajímavým „duetem“ spontánního zpěvu a filozofické recitace, byla pro mě absolutním vrcholem této dvouhodinové artové procházky a to snad vším – atmosférou, pojetím, sdělením, vyvrcholením děje... Speciálně za tento zlatý hřeb s působivě stylizovanou reflexí nad kinematografií si Stav věcí ode mě zaslouží 4. hvězdičku i pár procent navíc. [80%] (26.09.2023)

Stav věcí není jen pouhým filmem o filmu a Wendersovou zpovědí o rozporu evropského filmu a Hollywoodu, jakkoliv je tomuto kontrastu podřízena hlavně formální stránka díla. Úvodní narativní část futuristického sci-fi filmu střídá část druhá, asi nejvíce vycházející z evropských tradic – v té spoléhá jen na estetiku scén, šerosvity; spíše na nástin myšlenek než samotných příběhů, a na atmosféru. Tato část (ne nepodobná pozdějšímu Nebi nad Berlínem) je existenciálním dramatem, který ve fragmentech ukazuje psychologii jednotlivých členů štábu, jejich pocity, vztahy a touhy, které mají tak daleko k naplnění. V samotném závěru pak rychle mění styl a v duchu klasických akčních snímků zakončuje, pomyslně rozkročený stylem tvorby na obou kontinentech. (08.01.2011)

Ak by tento námet spracoval Charlie Kaufmann a natočil ho Spike Jonze, jednalo by sa o intelektuálnu udalosť sezóny. Lenže zaujímavý nápad dostal už dávnejšie Wim Wenders, ktorého režisérsky štýl na mnohých divákov, vrátane mňa a aj viacerých intelektuálov, pôsobí nudne. Česť žánrovým výnimkám. V spomenutom prípade ideálneho stavu vecí by sa jednalo o sarkastickú komédiu, v prípade Wendersovho filmu sa jedná o podobenstvo takmer bez deja, čo je na konci vysvetlené ďalšou úvahou o filmových klišé a princípe točenia filmov. Mňa mrzí, že tento typ Wendersových filmov pôsobí príliš vyumelkovane, sebestredne a nudne, pretože ich námety a myšlienky stoja za zamyslenie. Ale čo chcete od človeka, čo točí čiernobielo, je predsa jasné, že je to zmrzlinár. Wenders Hollywood kritizuje a zároveň ho aj miluje, čoho som bol svedkom už vo viacerých zábavnejších režisérskych výpovediach. Režisér tvrdí, že film by si mal vystačiť iba s napätím medzi postavami, nepotrebuje na to dej, Wenders je taký frajer, že si v tomto filme vystačí bez jedného aj druhého. DRUHÉ POZRETIE: keďže som až teraz pochopil, že tento film je aj veľmi svojská komédia, zvyšujem hodnotenie (03.02.2013)

Další vizuálně bezchybný Wenders. O jeho práci s kamerou už jsem psal jinde. O jeho schopnostech využít hudbu, aby něco sdělovala a nejen podbarvovala v jisté míře taky. Ale tady už nejde jen o působivé obrazy. Tady můžeme najít spoustů přesahů směrem k filosofii, vnímání světa, filmové vědě a sebereflexi. A vlastně i tyhle témata se u Wenderse objevují poměrně často, tak v čem je tenhle snímek jiný než většina dalších v jeho filmografii? Tentokrát hraje Wenders na existenciální strunu. Staví vedle sebe touhu a umění točit filmy a realitu, která je většinou proti veškerým touhám. Staví vedle sebe rozdílné přístupy k filmu v Evropě a Americe. Staví vedle sebe důležitost umění pro umělcův život a život sám. Tipněte si co vyhrává? A smutné je, že to tak nejspíš bude i v reálu. (11.03.2009)