Stav vecí

Ak by tento námet spracoval Charlie Kaufmann a natočil ho Spike Jonze, jednalo by sa o intelektuálnu udalosť sezóny. Lenže zaujímavý nápad dostal už dávnejšie Wim Wenders, ktorého režisérsky štýl na mnohých divákov, vrátane mňa a aj viacerých intelektuálov, pôsobí nudne. Česť žánrovým výnimkám. V spomenutom prípade ideálneho stavu vecí by sa jednalo o sarkastickú komédiu, v prípade Wendersovho filmu sa jedná o podobenstvo takmer bez deja, čo je na konci vysvetlené ďalšou úvahou o filmových klišé a princípe točenia filmov. Mňa mrzí, že tento typ Wendersových filmov pôsobí príliš vyumelkovane, sebestredne a nudne, pretože ich námety a myšlienky stoja za zamyslenie. Ale čo chcete od človeka, čo točí čiernobielo, je predsa jasné, že je to zmrzlinár. Wenders Hollywood kritizuje a zároveň ho aj miluje, čoho som bol svedkom už vo viacerých zábavnejších režisérskych výpovediach. Režisér tvrdí, že film by si mal vystačiť iba s napätím medzi postavami, nepotrebuje na to dej, Wenders je taký frajer, že si v tomto filme vystačí bez jedného aj druhého. DRUHÉ POZRETIE: keďže som až teraz pochopil, že tento film je aj veľmi svojská komédia, zvyšujem hodnotenie (03.02.2013)

Stav věcí je malý a spíš komorní film o natáčení filmu. Není tak filmařsky brilantní jako Americká noc, ani tak ztřeštěný jako Trhák pana Bowfingera,k ani tak vtipný a svěží jako Život v poblouznění, naštěstí ale není ani tak postmoderně zmatený jako CQ. Nejzajímavější je na něm rafinovaně mystifikační začátek, je to ale film, který je určený spíš klubovému publiku, je černobílý, má pomalé tempo a snaží se vytvořit za pomoci hudebních motivů a obrazu určitou náladu typickou např. pro tvorbu Kusturici. I když jedna z postav říká, že bez vyprávění příběhů by film neměl smysl, většina postav z 35-členného filmového štábu, který se nám představí, zůstává na úrovni figurek z komparzu a ani jednoho z hrdinů filmu neodhalí režisér tak, aby se s ním divák dokázal důvěrně seznámit a sžít. Příliš mnoho zůstává neznámé a je to nejspíš režisérův záměr. Některé scény mají přetaženou stopáž, pětiminutovou procházku režiséra po městě asi běžný divák neocení. Je to hodně osobní film, ve kterém Wenders zúročil zkušenosti ze svých filmových začátků. Celkový dojem: 50 %. (21.08.2009)

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo. (02.10.2011)

Úpřimně, Wim Wenders natočil dost filmů, které se mi líbily víc, záběry z bytových interiérů mi často připadaly bez silnější atmosféry... i po náhlém zvratu a změně stylu po 20ti minutách (po hypnotickém úvodu natáčeného filmu z tajemného fantaskního světa) jsem se pak nově dostával do zbytku filmu hůře... občas jsem i tápal, co to vlastně za zdánlivě bezdějovou směs různých scén kolem více osobností sleduji, ale nakonec mě dostal Stav věcí dostatečně do transu, abych měl z něj silně pozitivní zážitek. Ve scénách z nočních podniků, zastávek podél šumícího moře, ale i Wendersových oblíbených cest s hrdiny autem (které zde přijdou až v poslední třetině) na mě dýchal tenhle film jedinečnou nezávislou atmosférou. Přestože hlavní herec (Patrick Bauchau) v postavě režiséra, zastupující zřejmě osobnost a pocity samotného Wenderse, mi nepřipadal zrovna dvakrát záživný ani charismatický, během sledování jsem se v pomyslném, nenápadně se odvíjejícím se vnitřním dialogu mezi mnou coby divákem a režisérem (Wendersem) dostal do bodu, kdy jsem již začal v aktuálním rozpoložení plně sdílet pocity z nesnadného procesu tvorby, realizace, prosazování rozběhnutého počinu a všem s tím spojeným. Přes jistý závan deprese jsem si často vychutnával bohatý, stylově progresivní soundtrack, který snad jako vždy u filmů tohoto režiséra přesně podtrhoval atmosféru. Dlouhá scéna uvnitř jedoucího auta, s rozsáhlým dialogem mezi producentem a režisérem, končícím pak zajímavým „duetem“ spontánního zpěvu a filozofické recitace, byla pro mě absolutním vrcholem této dvouhodinové artové procházky a to snad vším – atmosférou, pojetím, sdělením, vyvrcholením děje... Speciálně za tento zlatý hřeb s působivě stylizovanou reflexí nad kinematografií si Stav věcí ode mě zaslouží 4. hvězdičku i pár procent navíc. [80%] (26.09.2023)

Přiznávám, první scény filmu mě upřímně vyděsily. Sledovat dvě hodiny temné, odosobněné sci-fi vážně není můj šálek kávy. Weders naštěstí nezklamal a nabídl citlivou, mnohovrstevnatou podívanou, plnou hlubokého člověčenství, krásných záběrů i výborných hereckých výkonů... Zmiňovaná kritická reflexe Wendrsovy zkušenosti s Hollywoodským způsobem točení a především produkování filmů tvoří přitom jen jakousi vrchní, jakkoli nejviditelnější slupku tohoto filmu... Kromě toho lze však ve Stavu věcí najít i mnoho jiného. Například reflexi moderní, ale v podstatě ošklivé americké městské a industriální krajiny plné stožárů, drátů, poutačů, světel, fasfoodů, autostrád, parkovišť, automobilů, mrakodrapů a prázdnoty, reflexi podmanivé a nespoutané přírody, burácivého moře, romaticky rozeklaného pobřeží, sluncem zalitých lesů, ovšem také reflexi evropské perifernosti a malosti v podobě ušmudlaného zastrčeného města, opuštěného, zpola zdevastovaného hotelu, temného a chátrajícího Lisabonu, všudypřítomného rozpadu a zapomenutosti. Příznačná je zde básnivá nedopovězenost. Wenders nenabízí preparované, učesané pravdy, ale spíše vizuální i obsahové odkazy k nevyřčeným dojmům a pocitům. Na mnoha místech se přitom tímto způsobem dotýká naprosto fundamentálních otázek, které z jiné strany zkoumá filosofie, sociologie či přírodní vědy... Ostatně, podobně nedopovězeně nabízí Wenders fragmenty příběhů tam, kde by divák očekával jejich celek. Zvolený přístup podtrhuje dojem téměř bezprostředního prožitku, ať už jde o prostou estetičnost úchvatných černobílých záběrů, nebo o obsahové roviny úlomků osobních příběhů, sdělujících mj. neschopnost vzájemné komunikace, opuštěnost a osamělost... Mnohými vytýkaná a ve filmu také mnohokrát zmíněná "nepříběhovost" je zde nejen záměrem, ale také velmi účinným způsobem jeho budování. Wenders obětuje onen "velký" příběh v podobě hlavní dějové linie proto, aby mohl nabídnout stovky malých, někdy jen zcela epizodních osobních příběhů. Takřka hmatatelně cítíme, že Wenders přikládá těmto malým osobním příběhům větší váhu, než víceméně nepřítomnému hlavnímu ději. V posledu ovšem stejně vytváří veliký, hluboce lidský příběh. Úlomky osobních dějů se skládají v celek světa... Příběh "těch, kteří přežili". "Vedle lovestory největší příběh lidského života"... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, seeker23, kusper, anniehall, HareS (06.06.2010)