Pamiatkári

„Ešte som nikdy nikoho nezabil.“ Rada od skúsenejšieho: „Je to ľahké.“ No tak sme sa pobavili aspoň raz, viac tu toho nebude. Tak skvelé mená sa nachádzajú vo filme, kde mohli hrať aj úplní nováčikovia z miestneho divadla. Nestane sa tu toho veľa, aby ste sympatizovali s postavami, nebodaj im dokonca držali palce. Nepružná schéma diváka prinúti diváka príbeh vnímať len ako boj pár vojačikov za získanie nejakých obrazov a to v scenérii konca druhej svetovej vojny. Nič hlbšie, ani zmysel tohto celého počínania, tu ale nie je dostatočne vysvetlené. A o napätí sa už vôbec nedá hovoriť. (22.05.2017)

Jako umělecký celek je Clooneyho poslední film bezesporu méně vycizelovaný než jeho předchozí režijní díla: střídání mezi dobrodružstvími party ne-hrdinů a mezi výpovědí o kulturně-definiční roli umění je občas trochu násilné, podobně jako je snad až příliš očividná strukturně scelující funkce dopisů, sochy a gentského oltáře. Podobně jako u snímku Dobrou noc a hodně štěstí mě ale neustále napadalo, že jsem podobný film fakt dlouho neviděl a že jsem podobný film fakt rád zase jednou viděl. Více viz Douglasovy poznámky. (04.05.2014)

,,PANE PREZIDENTE, V TÉTO VÁLCE JSME DOŠLI K BODU, KDY JE OHROŽENO PŘEŽITÍ TĚCH NEJVĚTŠÍCH HISTORICKÝCH DĚL...“ /// Clooney usoudil, že už dlouho do Evropy nešlo žádný komando. A tak po všech těch špinavcích a panchartech jsou tady osoby intelektuálně nadaný, se sklonem k muzejnímu badatelství, který špínu a krev moc nemusej. Možná i proto to má strašně nevyrovnaný tempo. Zajímavej okamžik okamžitě zabije příběhová vata – teda spíš upovídaná nuda. Hold intelektuálové. A přitom z toho cejtím tu snahu vo dobrodružství… Zřejmě čestná pocta ,,památkářům“, jednotce s ušlechtilým posláním, kterou my, nemuzejní typy…. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,The Monuments Men: Allied Heroes, Nazi Thieves and the Greatest Treasure Hunt in History", kterou v roce 2009 napsal Američan Robert Morse Edsel ve spolupráci s Bretem Witterem, číst nebudu. 2.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 3.) Thx za titule ,,DENERICK“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ ne (10.05.2014)

taka pekna, mila, miestami zabavna a vtipna rozpravocka na dobru noc s nazvom "Ako inteligentni milovnici umenia v dochodcovskom veku Hitlerovi kocura vytreli" :) ano, s historiou to ma pramalo spolocne, Clooney tu ukazuje vojnu ako nieco "cool a uplne v pohode", ale ja mu to nemam za zle. Naopak, ocenujem nadsazku a humor jemu vlastny, s ktorym sa tohto filmu zhostil. (15.01.2015)

Rád bych věřil, že se Clooney inspiroval textem Kristin Thompsonové Estetika diskrepance a bylo by tudíž správné vnímat proměnlivost tónů jako znak formální bohatosti, nikoli tvůrčí bezradnosti. Skutečným dramatem filmu je souboj mezi úctou k aktivitám reálných Památkářů a obdivem k odlehčenějším ansámblovým válečným filmům (Velký útěk, Tucet špinavců). Na jednu stranu je zachována epizodická struktura knižní předlohy a její volné spojování kapitol dopisy, na stranu druhou Památkáři rozhodně nechtějí být věcným, na fakta soustředěným dokudramatem. Rádi by taky vzdali hold skupině mužů a ženě, kteří se zasloužili o zachování unikátních artefaktů pro budoucí generace. Každý ze zúčastněných proto dostal svou Scénu (nebo dvě). Tyto scény ovšem vždy doplní informace do některého z mikropříběhů, který buď nikam nevede a chybí mu uspokojivé zakončení (milostný románek), nebo je zakončen příliš zbrkle a zneužit k útoku na divákovy emoce (Jeffriesovo znovu-nabytí ztracené sebeúcty). Film by se potřeboval rozhodnout, zda mu víc záleží na památkách, nebo na památkářích, protože o obojím na ploše dvou hodin nedokáže pojednat způsobem, který by nepůsobil zkratkovitě. Současně nedokáže využít pro účely vyprávění ty scény, které pateticky sdělují vznešené myšlenky a budou nutně tím otravnější, čím je vám protivnější americký patriotismus. Absence (či přinejmenším neujasněnost) pevného jádra vede k rozdrolení vyprávění do příhod. Ty občas fungují samy o sobě (mina, většina groteskních etud s Murrayem a Balabanem), ale nezapadají do nějaké většího celku se zřetelným směrem a tónem. Jejich střídání sice má jistou logiku (sestavení týmu a rozdělení úloh po patnácti minutách, po půlhodině se tým rozdělí, přibližně po hodině zase spojí, aby se pak každá ze dvojic znovu vydala vlastní cestou), s žádným hrdinou na každý pád nestrávíme dost času, abych nás jeho osobní příběh dokázal vtáhnout. Ani získání Gentského oltáře a Madony z Brugg nelze označit za cíl, k němuž by dění soustředěně směřovalo. Památkáři postupně nezískávají indicie, vlastně ani není vyvoláván dojem, že by je kdovíjak tlačil čas (s výjimkou uměle dramatizovaného finále, kdy musí být rychlejší než karikatura ruského pohlavára), prostě se k oběma úlovkům v potřebný čas (tj. na konci filmu) dostanou. Částečně díky náhodě (příhoda se zubařem se ovšem skutečně udála), částečně díky tomu, že jim vojáci prostřílejí cestu. Ve výsledku mne díky skvělým hercům, kteří si své role očividně užívali, sem tam pobavila nějaká scéna, ovšem film jako takový mou pozornost dlouhodobě udržet nedokázal. Zároveň mne ale neurážel. Památkáři sice neví, co chtějí a historii zjednodušují na boj dobra se zlem, ale nejsou hloupí ani laciní (produkčními hodnotami). Clooney jako režisér i jako scenárista možná prohrál, ale prozatím si ještě dokázal zachovat důstojnost. 60% (28.02.2014)