Dobrodružstvá baróna Prášila

Terry Gilliam je tak trochu cirkusák. Nemám rád cirkusy. Ale miluji Gilliama, je to asi mojí absolutní rozháraností, ale je to tak. Baron Prášil je (zatím) jeho největší realizace a možná pro něj osobně i jeho Opus magnum. To co mě na tomto filmu přivádí v nevěřící úžas je přehršle nápadů a obrovská míra fantazie, která doslova vyskakuje z každého políčka. Jednotlivé epizody Baronova vyprávění jsou pastvou pro oko a mají neskutečný vizuální a snový náboj. Gilliam není nejlepší režisér na světě, ale jako strojvůdce vlastní imaginace, dokáže do svojí lokomotivy doslova futrovat lopaty fantazie a je mu tak trochu jedno, že vlaku možná bouchne kotel, hlavně když to sviští. Ač film vznikl již před více jak dvaceti lety, jasně zde vidíte scény které přinejmenším inspirovaly dnešní velkofilmy (např. Pán Prstenů, Harry Potter atd.). Film vznikal s obrovskými problémy, tak jak je u Gilliama zvykem a to se možná trochu podepsalo na tempu vyprávění. Některé scény jsou až tak nestandardní, až nepřipravené diváky vykolejí (zvláště ty na měsíci), pak je tu velké ALE u zaměření filmu, pohádka to je, ale dětem z toho moc nezůstane, takže asi pohádka jen pro dospělé. Režie jako taková by zasloužila více citu pro příběh a tempo, Gilliam chvílemi kašle na nějaké směřování a dramatické oblouky a jen se opájí vlastní geniální scénikou. A něco Vám řeknu, já mu to žeru. Kašlu na nedokonalosti, protože u tohoto filmu je překryje nádherná opona a duch vítězí nad hmotou a kopá jí s rozběhem do zadku. 85% (31.03.2009)

Další moje šance pro Terryho Gilliama znamená po čase další film, jemuž za sebe víc než 1 hvězdičku nedokážu dát. Po Svatém grálu a Krajině přílivu jsem si už potřetí jsem si potvrdil, že s tímto režisérem a velkou částí jeho tvorby to vážně nijak nedám dohromady, Gilliamovo zalíbení v čemkoliv se až na velmi drobné výjimky obvykle míjí s tím, v čem bych našel v rámci filmu zalíbení já (byť musím uznat, že náměty si vybírá určitě zajímavé a originální nápady mu neschází). Tohle vnímám jako úplný protiklad k filmu Karla Zemana z roku 1961, kde ono kouzlo fantaskního dobrodružného příběhu (na rozdíl od Gilliamovy verze) za mě skvěle fungovalo, včetně vizuálně osobité i podmanivé poetiky. Navzdory opulentní výpravě a velkolepým trikům jsem ze samotného Gilliamovu filmu stejně velkolepý dojem mít nedokázal, spíše srovnatelný s některými současnými blockbustery, které často charakterizuje astronomický rozpočet, obrovská nálož triků a galaktické akce na jedné straně a absolutně nefungující základní atributy dobré žánrovky (pohltivá atmosféra, zajímavě vyprofilové postavy, humor nebo napětí) na straně druhé. Skutečně povedených scén, jakou byl hlavně zjev krásné víly v otevírající se perle a následní nebeský tanec, bylo za ty 2 hodiny na můj vkus strašně málo, byť prakticky zachránily moje hodnocení od té úplně nejspodnější možnosti. Když tak čtu v Gilliamově profilu jeho vyjádření o Karlu Zemanovi: „Budu se muset na jeho filmy podívat znovu, abych zjistil, co všechno jsem od něj vlastně ukradl.“ ...jen si říkám: raději ne, pane Gilliame. Ještě by vás náhodou u toho napadlo zremakovat další mistrův film. Myslím, že jedno zprznění zcela stačilo. [30%] (07.03.2022)

Když Prášilovi chybí prostor a budování atmosféry, je něco v nepořádku přes nespornou řádku vizuálních nápadů. Navíc ani charakter hlavní postavy a poselství příběhů (pocta O.Víznerovi za divadelní zpracování divadla ABC) nevyznívají jinak než jako trochu samoúčelné filmaření. A když navíc chybí přidaná hodnota jako v případě dialogů od Brdečky a Kainara, poznáváme jen další, rozšířenou variantu skečovité pythonovské práce v televizním stylu. 2-3* (28.12.2012)

Tak trochu jiný příběh, než je klasika všech klasik Baron Prášil (1961) od Karla Zemana. Nelze to srovnávat, John Neville není Miloš Kopecký. Výprava, kostýmy, obsazení, to vše je shlédnutelné, jen tomu chybí kus emočního prožitku a dobrodružství tak jako u Zemana. Spíš mi to připomíná poněkud děsivého Hooka. (01.11.2013)

Terry Gilliam měl jednou, poprvé a asi taky naposled, slíbený velký rozpočet. Ten překročil, ale tak už to chodí. Výsledkem byl (nejen) finanční průšvih. Myslím, že při točení tohoto filmu Terry zapomněl, že tajemství jeho stylu spočívá v užití působivých ale v zásadě velmi jednoduchých filmových triků. Dnes už to ví: Ze všech hovorů s Terry Gilliamem na LFŠ mi utkvěl jeden, v němž říkal, že nemá rád filmové triky, jež jsou tak dobré, že vypadají jako skutečnost. Když vypadá trik jako skutečnost už vás neudiví ani nechytí za srdce. Je to prostě skutečnost, no a co? Kouzlo Gilliamových filmů spočívá ve spojení kafkovské intelektuální hloubky s dětskou naivností. Baron Prášil vypadá prostě příliš draze, aby to byl Gilliam. Chyba není ve scénáři, ani v nápadech, ale v příliš mnoha penězích, jež někdo vrazil do filmu. Ale není zase až TAK špatný ! Jenom už to není Terry. Stal se z toho průměrný film pro děti. A pro Gilliama noční můra - ukázka všeho toho, čemu se má v budoucnosti vyhnout. Skutečnost, kterou mu producenti nikdy nepřestanou předhazovat. Být režisérem to znamenáí zejména trpět (odpovědností). (05.11.2004)