Strach a hnus v Las Vegas

Většinou je tento film hodnocen jako Gilliamův nejhorší nebo prostě ten slabší. Nevím, jestli to je proto, že je o strašných zdrogovaných dementech nebo prostě nedosahuje film nějakých filmařských kvalit, podle mě neznámých parametrů. Strach a hnus je možná tím rozporuplným filmem, který jedny až dětinsky rozesmává a druhé nutí k vomitismu. Osobně jsem díky němu poznal Benicia Del Tora a dodnes tvrdím, že zde podal výkon nejlepší. Totéž platí i Johnnym Dé. Masky Tima Burtona jsou mu prd platné. Maska holohlavého novináře Huntera Thompsona je prostě trochu dál za pobledlým Edwardem nebo čokoládovým Majklem Jacksonem. (26.04.2011)

Na Strach a hnus v Las Vegas jsem se vyloženě těšil, protože to byl poslední kousek z Gilliamovy filmografie, který mi dosud unikal. O to rozpačitější byl výsledný dojem. Tedy aby bylo jasno, věřím, že režisér i obě hvězdy v hlavních rolích si to náležitě užívali a bavili se tak, jako možná nikdy po dobu své dlouhé kariéry, jenže když se baví štáb, nemusí to znamenat zábavu pro diváka. Tenhle film je jeden předlouhý několikadenní halucinogenní trip dvou chlápků, co si rozhodli udělat výlet do města hříchu s kufrem plným drog. Je snímaný z pohledu feťáka a navíc takovým tím "free cool" stylem, který bych čekal spíš od nějakého výrobce reklam, který si odskočil k hranému filmu. Halucinogenní scény posloužily Gilliamovi k jeho oblíbeným surrealistickým výjevům, takže můžeme sledovat, jak se okolí feťáků hemží osobami, které se promptně mění ve všelijakou havěť. Bohužel film prakticky rezignoval na příběh a obě postavy mají v podstatě nulové charaktery, které se nikam neposouvají a nevyvíjejí. Termín, který mě pro tento film napadá, je stereotyp a z něj plynoucí nuda. Mohl bych mluvit o tom, že Strach a hnus má dost problematické morální poselství, které zní "sjíždějte se, jak dlouho chcete, ono vám to projde a zažijete při tom spoustu legrace, zfetujete mladou holku a užijete si s ní, co hrdlo ráčí, a neptejte se, co bude zítra". Kdybych byl drogový dealer, považoval bych tenhle film za sympatickou dvouhodinovou reklamu. Ale ani pohoršení ve mě tenhle kousek nevyvolává, opravdu mě spíš unavil a i když mu neupírám pár zábavných momentů, které se spíš pojí s tím, jak je snímek v epizodních rolích obsazený, než s kvalitou nějakých gagů nebo komičností postav, celkově to je pro mě bezkonkurenčně nejslabší Gilliam někde na pomezí jedné a dvou hvězdiček. Celkový dojem: 30 %. (22.04.2012)

Svébytná reflexe doby? Náhled do nehlubší úrovně zfetovaného mozku? Gilliam v téhle osobité roadmovie hýří nápady. Depp poprvé zkouší kreace Jacka Sparrowa, Del Toro tradičně výborný a Tobey Maguire v roli, pro kterou se narodil. Nepotřebujete zkoušet drogy, vlastně je po tomhle snímku ani zkoušet chtít nebudete. Všechno to tady je. Skvělý soundtrack. (07.02.2013)

Kolem roku 2000 se natočila celá řada skvělých filmů s drogovou tematikou (Trainspotting z r. 1996, Acid House z r. 1998, Requiem za sen z r. 2000, Kokain z r. 2001...), a Gilliamův "Strach a hnus v Las Vegas" z r. 1998 je z nich možná nejbláznivější a neoriginálnější. Takhle zběsilou, spontánní a živelnou podívanou jsem naposledy zažil u Jacksonova "kultovního" dílka "Meet the Feebles" z r. 1989, které však nad Gilliamem vítězí jak vtipem, tak brutální záplavou tvůrčí invence po celou stopáž. "Strach a hnus v Las Vegas" měl být podle mě ještě zběsilejší a psychedeličtější, pak by to bylo na maximální hodnocení. Takto místy filmu přece jen někdy dochází dech a občas trochu nudí. Depp je zde fantastický a z fleku bych mu dal za jeho roli Oscara. A v neposlední řadě musím filmu přičíst k dobru skvělý soundtrack s dobovou muzikou. (01.05.2011)

"Wait, we can't stop here. This is bat country!" _____________ Netopýři, dinosauři, čerti, Tobey Maguire, Lucka na obloze s diamanty, pot, krev, slzy, splašky, košík grepů, jeden kufřík plnej drog a halušky od nevidim do nevidim.... To vše a nejen to jako kaleidoskop drogového opojení v týhle tuctový šílený jízdě kabrioletem skrze vědomí i nevědomí města hříchů, Las Vegas, jejíž šoférem je démonický Johnny Depp. Zároveň jde nejen o dost pesimistickou dobovou sebereflexi a pomyslný epitaf éry hippies, amerického snu, acid culture a zlatých šedesátých, ale i nekompromisní disstrack na předražený hotelový pokoje.... Terry Gilliam prostě ví jak divákům zamotat hlavu a obrátit jim žaludky vzhůru nohama, protože tohle psychedelický audiovizuální terno se fakt těžko popisuje; halucinogenní [až klaustrofobickou] kamerou počínaje, omamným vizuálem a neonovejma barvičkama konče – a v tom přeci jen tkví nejen samotná výjimečnost, ale i onen status kultu. No a Johnny Depp & Benicio Del Toro jsou ve svých rolích [jeden s pleškou, druhej s pivním pupkem] naprosto k nepoznání, o to víc v nich excelují.... nehorázná šleha tenhle film, navíc přesně podle mýho gusta. Soundtrack boží! (16.11.2022)