Nie je čas zomrieť

Pro bondovky jsou díky nápaditému grafickému provedení a volbě pěveckých interpretů/interpretek příznačné - mimo mnoho jiného, samozřejmě - titulkové sekvence. NO TIME TO DIE se během té své zhusta odkazuje k vybraným předchozím: od DR. NO (tečky, které se obecně vztahují k těm conneryovským) přes V TAJNÉ SLUŽBĚ JEJÍHO VELIČENSTVA (upomínání na předchozí včetně vyobrazení důležitých postav) až třeba k ZLATÉMU OKU (poničené sochy minulosti) či QUANTUM OF SOLACE (písek, ubíhající čas). Zároveň k těmto zní melodramatická píseň, která je nazpívaná ženou: Billie Elish. Pro poslední craigovskou bondovku je taktéž typické, že hutně odkazuje k těm předchozím, zatímco do bondovského universa přináší větší míru melodramatičnosti (a tudíž emocionální i fyzické zranitelnosti protagonisty), než bylo až na jednu lazenbyovku (zranitelnost po emocionální stránce) a dvojici daltonovek (zranitelnost spíše po fyzické stránce) zrovna zvykem.________ Osobně v odkazování a melodramatizování spatřuji největší pozitivum i negativum. Craigovský Bond je jak svůj (ve zmiňovaných šrámech na těle i na duši), tak je i jako všichni předchozí Bondové, přičemž i snímek je koncipován jako procházka různými podobami bondovek za víc než půlstoletí historie franšízy. Začne se velmi dobrou lazenbyovkou, kdy by James rád vedl soukromý život a nebyl 007, s conneryovskými aluzemi. Po titulkové sekvenci se pokračuje velmi dobrou daltonovkou, kdy je agent mimo službu a vše je to dost osobní, navázané na Felixe. Následuje bondovky rozrušující a něco nového opravdu vnášející melodramatická rovina bez akce, s důrazem na to ne/vyváženost osobního a profesního života a vztahování se k "rodině" i rodině u hlavní i vedlejších postav z předchozích částí. Melodramatická část, následující po prvních dvou aktech (lazenbyovských 25 minut, daltonovských 30-35 minut), zabírá se svými třemi a čtvrt hodinami zdaleka nejvíce, a tak je dílo co do tempa dost nevyrovnané. Vše se od druhé hodiny projekce dál završí zcela přiznaně - znovunabytím kódového označení conneryovsko-mooreovskou bondovkou s těmi nejomšelejšími proprietami (izolované sídlo, řečnící záporák s nějakou tělesnou vadou, vypořádání se se záporákovým pomocníkem s další tělesnou vadou, záchrana světa, důraz na hračičky). Nemám ale za to, že soubor čtyř velmi dobrých až výborných děl tvoří jedno skvělé. __________ Kupodivu je to na rozdíl od SPECTRE soudržné, a to jednak díky příčinnému rozvíjení brakových propriet ve vyprávění (například ruský vědec, vševidoucí oko), pozdějšímu zužitkování visících příčin (např. minulost mezi protagonistovou láskou a novým antagonistou, vlas) a jednotnému, bezpříznakovému stylu (pomine-li se to zimmerovské citování různých bondovských kompozic s obzvláštní slabostí pro tu lazenbyovku). Problém je, že alespoň u mě tohle odkazování se a pohrávání si s dějinami značky vede k určité distanci, která narušuje zamýšlený silný prožitek vyvěrající z akcentování melodramatické roviny a nekompromisnímu zacházení s vedlejšími i hlavními postavami. Uvědomování si, že tady se variuje jedna lazenbyovka, tam zase jedna daltonovka, umožňuje ocenit hru s historií značky, ale upozaďuje to prožitek z napojení na postavy, jejich vývoj a situaci, v níž se zrovna nachází. A také: z craigovských bondovek mi tahle přijde nejméně filmařsky pozoruhodná kvůli bezpříznakovosti stylu (ponechám-li stranou jednu falešnou jednozáběrovku a důraz na zvuk a soundscape pro vykreslení prostředí a orientaci v akci). Akce je i díky delším záběrům a preferováním celků až velkých celků, nejedná-li se o kontaktní souboje, přehledná a místy i nápaditá. Nenabízí ale z craigovek nic tak svým způsobem nasnímání fyzicky intenzivního jako "jednička", nepoužívá důmyslně intelektuální montáž a rychlým střihem nedává zakusit intenzitu dění jako "dvojka", není ani zábavná obměňováním bondovské akce jako "trojka" anebo "čtverka". V celkovém uchopení díla ani nenacházím žádný klíč anebo cokoliv pozoruhodného jako ve "trojce" (vztah starého a nového a motiv vyjití ze stínů, vyjádřený i příklonem k estetice noiru) anebo "čtverce" (práce s hloubkou ostrosti odvisle od míry vědomí postav a vůbec akcentování postupů strhávajících na sebe pozornost). Tohle jsou jedny z důvodů, proč mi tahle bondovka přijde z těch craigovských nejslabší, ale uznávám, že je na ní mnohé pozoruhodného. Nejenom těmi zlomovými věcmi, ale i třeba tou hrou s perspektivou - a celkově přerámováním perspektivy z mužské na ženskou - naznačenou už v netradičním úvodu soustředěném na Bond "Girls", nikoliv Bonda.__________ Nepopírám tak, že opakované projekce - do nichž se mi ale oproti předchozím Craigovým Bondům tolik nechce - mohou výsledný dojem i názor zlepšit. Zatím mě ale víc než snímek samotný "dojímá" kňourání těch, jimž se sáhlo na macho bílého heterosexuálního muže, jehož čas - jako zabijáka a ochránce monarchie a kolonizační mocnosti - nadešel. A taky mě z druhého spektra "baví", jak tohohle prorodinného agenta skoro nekriticky adorují voliči SPOLU a průtokové ohřívače toxické maskulinity, oceňující ne dvakrát šťastnou reprezentaci minorit (gayů a /černých/ žen). P. S. Po druhé projekci to jde nahoru, zvlášť pokud k tomu člověk přistupuje jako k "jubilejní" bondovce (25. v pořadí), která má být pastiší předchozích, aniž by přitom byla vyprázdněnou postmodernou, založenou výhradně na intertextualitě, ala DNES NEUMÍREJ. I ten nepůvodní styl, kdy se stříhá mezi velkými celky a detaily v narativně integrovaných atrakčních scénách, vychází z huntovského odkazu (střihač raných bondovek a režisér některých "pozdějších"). (01.10.2021) (menej) (viac)