Star Wars: Poslední Jediovia

Dvě a půl hodiny čistého fanservisu, a přesto mě všechen ten podbízivý humbuk (včetně mé osobní libůstky) nechal úplně chladnou. Na Posledních z Jediů je strašně vidět, jak je nové pojetí Hvězdných válek přecpané: materiálu bez problému na desetidílnou sérii, která by umožnila charakterovému vývoji trochu dýchat, rozpracovat některé myšlenky víc do hloubky, zaplácat díry v zápletce, vyjevit zásadní informace důležité pro to, jak mám zjevně vnímat jisté postavy (bez prozrazení, co vlastně je na temné straně síly tak lákavé, není Kylo Ren nic než extrémně emařský nácek, byť očividně má vzbuzovat soucit) a napravit zásadní vady konceptu (jelikož celý film se odehrává v průběhu několika desítek hodin, bezprostředně po skončení TFA, a Luke se do nějakého učení logicky moc nehrne, udělá Rey kompletní obrat od konce minulého dílu zhruba za jeden den). Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy chválit prequely, ale novým SW by dost pomohlo, kdyby konečně trochu rozebraly politickou situaci způsobem, který by opravňoval a vysvětloval jednání i motivaci postav a neřval, že je prostě jen potřeba rozestavět šachovnici stejně jako v sedmadedmdesátém. Do toho tu máme heist z nutnosti, protože přece nenecháme půl osazenstva sedět na prdeli. Plus je tu samozřejmě ten malý bonbonek, že kritici TFA se vlastně nemýlili a Rey opravdu je wunderkind, který se od Jediů nemá čemu naučit. Ve výsledku mám nějak problém formulovat, jestli se oproti konci TFA vůbec něco změnilo. Třeba se nějakého toho příběhu konečně dočkáme v deváté epizodě, ale mně už to bohužel začíná být tak nějak docela jedno. (15.12.2017)

Já jsem velmi spokojen. Kylo Ren a Rey jsou skvělé postavy a jejich příběh a vztah je zajímavý, dramatický a výborně podaný, Mark Hamill si návrat ke světelnému meči jaksepatří vychutnává a v nabručené poloze je super. Zatím asi nebudu psát víc, abych nechtěně nenaznačil něco, čím je dobré se nechat překvapit (a takových momentů je v osmých Star Wars potěšitelně mnoho). Snad jen, že co do počtu nejrůznějších tvorů a některých odlehčených momentů se Poslední z Jediů přibližuje podstatně více nové trilogii než předchozí díl, ale nikdy nepřekročí tu hranici, která dělí legraci od posměchu, a to je dobře. John Williams opět složil hudbu za plný počet bodů a nemůžu se dočkat soundtracku. (13.12.2017)

„Luku, naši žáci nás musí přerůst. To pravý úděl všech mistrů je.“ K mému milému zjištění se mi film líbil ještě víc, než předchozí Síla se probouzí. Když jsem se snažil přijít na hlavní důvod, napadla mě vyzrálost. Ta se odráží asi ve všem, mám tím na mysli především vedení příběhu, zpracování akčních sekvencí (ale i těch ryze dialogových) a v neposlední řadě vývoj postav. Největší posun předvedl Kylo Ren, až jsem si říkal, zda byl tak dobře napsán na papíře či se s ním Adam Driver „prostě jen“ tak dobře sžil. A ačkoliv tu 2 postavy chybí (jedna kvůli smrti v předchozím díle, druhá kvůli idiocii producentů), 1 navrátilec tu přece jen je (srdce mi radostí zaplesalo), navíc menší role, kterou tu měl Benicio, byla opravdu parádní. Takže když pominu tu otravnou castingovou snahu o politickou korektnost (odplivnu si mimo komentář), měl jsem problém v podstatě jen s hranicí Síly, která se zde na můj vkus dost překračovala (u 2 vyloženě špatných scén s jejím využitím bohužel figuruje Leia). Takže stejně jako u sedmičky dávám zcela neobjektivních 5*. (01.04.2018)

Jakože ani předchozí díly nebyly žádná literární veledíla, ale tyhlecty dialogy snad psal sám Google Translate a George Lucas dohromady. Celé je to vlastně půvabná metafora o prvním sexu a odolávání vlastních pudů, jen kdyby to nebylo tak k uzoufání repetetivní. Ostatně těším se na další gejzíry invencí inženýrského oddělení zlodušského týmu. Jakýpak megakanón připravíme příště? Anebo příště si to už raději nechám ujít. (22.12.2017)

Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu. (14.12.2017)