Star Wars: Poslední Jediovia

The Force is strong with this one.. Epizodu 7 považuji za fiasko a nejhorší snímek J. J. Abramse a současně nejhorší epizodu SW. Hype okolo ní pak připisuji především nostalgii a neschopnosti objektivní kritiky ze strany ortodoxních fanoušků. Přeji jim to, ale zúčastnit se nedokáži. Epizoda 8 díky bohu napravuje většinu zásadních lapsů a problémů, které jsem se sedmičkou měl. Příběh je o něco originálnější, opět se vrací mystický prvek, humor nádherně funguje, akce je zajímavá a dobře choreografovaná a narozdíl od prachsprosté a předvídatelné vykradačky tentokrát dostáváme spoustu nečekaných situací. Už dlouho se mi nestalo, aby mě dokázal nějaký blockbuster opravdu překvapit a šokovat (s čestnou výjimkou třetího Thora). Škoda motivové přeplácanosti a celé jedné absolutně zbytečné dějové linie. Mám mnoho objektivních výtek, ale faktem je, že jsem si Epizodu 8 upřímně užil. (26.12.2017)

Já jsem velmi spokojen. Kylo Ren a Rey jsou skvělé postavy a jejich příběh a vztah je zajímavý, dramatický a výborně podaný, Mark Hamill si návrat ke světelnému meči jaksepatří vychutnává a v nabručené poloze je super. Zatím asi nebudu psát víc, abych nechtěně nenaznačil něco, čím je dobré se nechat překvapit (a takových momentů je v osmých Star Wars potěšitelně mnoho). Snad jen, že co do počtu nejrůznějších tvorů a některých odlehčených momentů se Poslední z Jediů přibližuje podstatně více nové trilogii než předchozí díl, ale nikdy nepřekročí tu hranici, která dělí legraci od posměchu, a to je dobře. John Williams opět složil hudbu za plný počet bodů a nemůžu se dočkat soundtracku. (13.12.2017)

Chvíli jsem se ošíval nad tím, jak Johnsonův cit pro vizuální stránku nesahá Abramsovi ani do pasu a jak nostalgie je silnější než humor na první dobrou. Jenže to běžela jen úvodní půlhodinka, která je ve srovnání se vším, co přijde po ní, pouhým prologem. Jakmile začne atmosféra na ostrově houstnout a leckterá tajemství konečně otevřou svou náruč, je Poslední z Jediů konečně tím, co sliboval. Atmosferickou a osudovými postavami nabitou podívanou. Napětí, které z plátna teče každou vteřinu libovolné interakce Kyla a Rey, mi vyrazilo dech a přestože na sebe strhává většinu pozornosti a zdánlivě tak upozaďuje Finna, Damerona i samotnou Leiu, stojí to za to. Právě kontakt těchto dvou polovin jediného obrazu, navíc okořeněný Lukem v Hamillově životním výkonu, je klenotem, který třetí trilogii slavné ságy už teď cementuje na pozici trilogie nejlepší. (14.12.2017)

Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu. (14.12.2017)

Být tam tak polovina postav, třeba by se podařilo z té změti vydolovat i nějaký nosný příběh, který bolestivě chybí. Vlastně to o ničem není - každý tu má nějakou svojí vlastní záležitost, ale není tu nic "velkého" - osud povstání je skoro pro všechny až druhořadým cílem (a u těch, u kterých jde o prvořadý cíl, jako Finn, to nedává moc smysl), takže není divu, že to moc zásadně nepůsobí ani na mě jako diváka. Jinak se s tím ale Johnson popral o dost líp, než jsem si troufal odhadovat. Sice je hodně vidět, že (podobně jako u Blade Runnera) se hodně sází na to, že meta rovina příběhové sebereflexe nahradí příběh uvnitř filmu (což je úspěšné jen částečně), ale nakonec cokoliv bych z toho moře oprávněných výtek vytáhl, by svěřovalo hlavně k zopakování, že se s tím Johnson vypořádal směrem k překvapivě uspokojujícímu kompromisu. Bezprostředně po zhlédnutí mě ani nenapadlo, že by mohl mít film nějak kontroverzní postavení - v důsledku stvrzuje status quo a naplňuje všechny požadavky. Tím, jak ten film popudil iracionální část fanouškovské základny, si u mě přece jenom získal trochu sympatie. Člověk na hysterické reakci vůči tomuhle filmu pochopí jak popkultura funguje. Holt je to jediný Star Wars film točený pro dospělé lidi - z toho musely být problémy. (13.12.2017)