Winnetou

Jak železniční pražec pevný germánský greenhorn se snaží splnit poslední přání Klekí-petry, nicméně ochránce utiskovaných a asi nejznámější „Native Yugoslav“ je poměrně upejpavý a nad prérií musí hodněkrát vyjít Měsíc, než si za nehygienických podmínek společně řeknou o sepsi. Santer je tady sice ukázkový arcibídák, ale v podstatě jen představuje kníraté kolečko klobásy na apačské ražniči, než ti dva zamíří ke slunci západu.. Se vzpomínkami na dětství si Vinnetoua příliš nespojuji a musím říct, že se nyní při kouření z kalumetu nostalgie i tu a tam zakuckám. Aspoň, že mi po letech došlo, proč Old Shatterhand poslal na budovu lokomotivu, když tvrdil, že nechce nijak ohrozit ženu, kterou tam drží jako rukojmí. Jako inženýr si to uměl spočítat.. (24.06.2019)

Po létech jsem znovu shlédl Vinnetoua, kterého podobiznu jsem kdysi pyšně vlastnil na asi 15-ti centimetrovém razítku... Přes veškerou naivitu pro mne tento první díl své kouzlo neztratil. Je fajn zase jednou koukat na Vinnetoua, jak bodá svůj nůž do krku Old Shatterhanda, a Old Shatterhanda, jak mlátí pěstí náčelníka Apačů Intschu-tschunu, a říkat si: Tohle tam fakt bylo? :-). Trailer: http://www.csfd.cz/film/33362-vinnetou/videa/ (07.06.2013)

Karel May se díky Vinnetouovi stal věčným spisovatem (alespoň v Německu a u nás), přestože jeho všechny slavné romány včetně Vinnetoua jsou psány takřka jako podle kopíráku. Vlastně jde vždy o jedno: Old Shatterhand (ve skutečnosti ne příliš skromná pseudo-autobiografie samotného Karla Maye) se seznamuje s nějakým slavným bílým zálesákem (Sam Hawkins, Old Death, Old Firehand, Sans-Ear, Old Surehand, apod.) a řeší problémy s vůči Apačům nepřátelským kmenem (Kiowové, Komanči, Siouxové) samozřejmě za pomoci svého rudého bratra. Toto pochopitelně do filmové verze příliš převést nešlo, a tak bylo zvoleno jiné paradigma, a to zlá banda bělochů, většinou pod vedením ďábelsky vyhlížejícího černovlasého Maria Adorfa (mimochodem v osobním životě velký přítel Piera Briceho), která je postupně "masakrována" Old Shatterhandem, hodnými indiány či vojáky. A jak se ukázalo funguje to na jedničku! (13.01.2005)

Známý český cestovatel, sběratel kaktusů Alberto Frič měl jednou besedu se žáky pražské základní školy a když jim líčil své zážitky z pobytu mezi Indiány, přišlo mu z publika několik dotazů, kterým neporozuměl a připadaly mu absurdní. Jal se napravovat pokřivené představy školních dítek o životě indiánských kmenů, jenže narazil na hradbu opovržení. Byl odhalen jako drzý podvodník, protože každé z těchto dětí mělo už jasnou představu o Indiánech z románů Karla Maye. Ten sice nikdy v Americe ani na Balkáně a v Asii, kam situoval své dobrodružné romány, nebyl (vlastně to není úplně pravda, ke stáru právě na základě kritiky, že všechno napsal bez znalosti reálií, aniž by vystrčil nos z Německa, vycestoval na místa, kde se pohybovali jeho literární hrdinové), ale dokázal naplnit představu nejen školní mládeže o tom, jak má vypadat romantický dobrodružný hrdina a zábavný příběh. Nejde mi ani tak o to, že Mayovy příběhy nemají s realitou indiánských společenství a Divokého západu prakticky nic společného, jako spíš o to, že jsou z mého dnešního pohledu tak naivní, až překračují hranice sebeparodie. Vinnetuovy příběhy, stejně jako knižní sérii Ve stínu pádišáha, jsem přelouskal mezi devátým a dvanáctým rokem a už ve 13 mi přišly tak trochu úsměvné a přešel jsem k takovým kouskům, jako byl Tecumseh od Fritze Steubena nebo Dva divoši od Ernesta Setona. K určitému věku zkrátka a dobře Vinnetou patřil, i když i tady je namístě mluvit o minulém čase, protože pro generaci mých dětí už jsou tihle hrdinové "totálně out". Překvapuje mě ale mimořádně vysoké hodnocení, které je v tomhle případě výsledkem mimořádně silné dávky nostalgie. Tenhle jev je ostatně typický nejen pro Mayovky 60. let. Dospělí si zkrátka vybaví, jak úžasně na ně působily tyhle příběhy v dětském věku, i když silně pochybuju, že by byli ochotni sjíždět série příběhů o Vinnetouovi i dnes. Vzpomínám si, jak jsem asi v 15 letech zhlédl Žuta a přísahal si, že tím s filmovým Mayem účtuji naposledy. Z Vinnetouovek už dnes funguje jen hudební motiv, krása vápencových chorvatských pohoří a vzpomínky na dětství. Celkový dojem: 40 %. (23.11.2013)

Pierre Brice a Lex Barker - hrdinové nejen našich otců. První čtyři zfilmované Mayovky (Old Shatterhanda nepočítám) o Vinnetouovi, patří dnes již dávno do pokladnice světové (no dobře - evropské) kinematografie a baví se při nich již několikátá generace chtivá romantiky Starého západu, akce i vymírajícího přátelství. Vinnetou (natočený jako druhý v pořadí), Poklad na stříbrném jezeře, Rudý gentleman a Poslední výstřel - to jsou čtyři milníky, čtyři vykřičníky v kariérách všech zúčastněných tvůrců, kteří se na vzniku této legendární série podíleli. Ať už jsou to představitelé slavné ústřední dvojice, režisér Reinl, skladatel slavné melodie Böttcher, Ralf Wolter či kdokoli jiný z celého štábu. Bylo natočeno ještě několik dalších filmů s těmito oblíbenými hrdiny a na každý se pokaždé rád podívám, ovšem první čtyři zůstanou navždy zářit pěti hvězdičkami. Pro mě určitě. (15.12.2013)