Příběh o princezně Kaguje

Trochu zklamání vzhledem k nadšení, které panuje v obci kritiků, kteří film předběžně pasují do pětky, která by měla být nominovaná na Oscara. Úvod navnadí a konec je krásně smutný, ale to mezi tím...Vlastně se toho v těch 140 minutách moc nestane, k postavám jsem si nevytvořil pevné pouto a dokonce ani ta (v současné době neobvyklá) animace mě nijak zvlášť neoslovila. Jak jsem byl z The Wind Rises až nečekaně nadšený, tak tady to mám naopak. (06.12.2014)

Takahata si vzal teda na staré kolená mimoriadne náročné bremeno v podobe prekonaných postupov ručnej práce, aké už v modernom svete nemajú obdobu. Vodové farby s minimom digitalizácie s krásnymi jemnými odtieňmi. O to viac je tá atmosféra vizuálne príťaživejšia, o čo viac nedokreslené sú všetky tie obrazy navôkol. Príbeh o princezne Kaguya sa líči prostredím čarovného vidieka vzácnych bambusov, ktoré sú plné prekvapení a darov z iného sveta. Samotný prechod deja do týchto častí má až príliš šablónovitý rámec na to, aký neprekonateľný potenciál v tom driemal. Skutočne, hodinu a pol v strede mohlo byť okorenené mystickejším a ďalekosiahlejším východným nádychom. Ten koniec je na nadväznosť diela ale nádherný, ako to najlepšie od Ghibli. S emóciami ako vyšitými. (27.09.2015)

Kresliarska animácia síce pekná, posolstvo taktiež, ale príbeh ako taký ma nijako obzvlášť nezaujal. Niekedy mám pocit, že japonské animáky sa ocitnú v užšej nominácii na prestížne ceny len ako pripomienka klasickej animácie bez veľkých počítačových efektov. Neviem prečo, ale z tohto príbehu o princeznej Kaguji ma bavila možno tak prvá polka, kde sa ju jej "rodičia" silou mocou snažili priviesť na cestu pravej princeznej (tá jej adaptácia mi miestami pripomínala Denník princeznej). No druhá polka, a najmä ten duchovný mytologický záver, tak to mi prišlo trochu absurdné. A že 82%? Za mňa určite nie... (16.04.2015)

Za kulisami esteticky příjmemného zážitku, za radostí z odkazů na tradiční japonskou kulturu, jde o rozvláčné vyprávění, kterým se táhne toxické poselství, že osudu jednotlivec neunikne ani kdyby se přetrhl. Ale on se stejně nepřetrhne, protože ani tak nespoutané duši, jako je princezna Kaguje, nepřísluší bojovat za své štěstí a komunikovat své city, a už vůbec ne odmlouvat tatínkům. Když na to tak koukám, napadá mě, že velkou Mijazakiho silou bylo, že s citem dokázal z tradičních motivů (nejen) své kultury vytežit nadčasové, potlačit toxické a aktualizovat už nerelevantní. U Takahata mi to zde chybí. (12.03.2022)

Zdrcující.. Takahatův dlouho oodalovaný projekt se převlečen za krásně nakreslenou pohádku vkradl do kin celého světa aby tam s jistou dávkou škodolibosti odhalil svou pravou tvář. Syrová a snad až cynická "oslava života", políček do tváře všem naivním snílkům kteří snad stále věří v to, že život má smysl a láska překoná všechny překážky.. Úplně vidím ty davy zmatených dětí proudících z kinosálů jak se ptají svých poplakávajících maminek a tatínů o čem, že to jakože vlastně bylo.. Já u toho slzel jako želva, protože kdesi uvnitř asi tuším, že ten latentní misantrop má pravdu.. že takhle se to často stává a semele... že často ty opravdu důležité věci odsune jakási touha a zdání čehosi "víc", čehosi "důležitého" ...Je to krásné, vtipné, laskavé, dynamické, autentické.. a nekompromisní (!!!).. Je to jako krásný balvan na srdci. Je to jako to rezolutní NE kterým se svět vysmívá tomu dětskému uvnitř nás.... Chce se mi křičet: Nenávidím tě Takahato!!... a zároveň vím, že to je důkaz síly a geniality tohodle příběhu o "Bambusovém Výhonku". (05.03.2018)