Zahrada slov

Najviac znamenitým prvkom tu je dokonalá animácia, ďalej to dosť obohacuje výborný soundtrack a melancholická atmosféra. Film postráda nejakí hlbší význam alebo psychologický rozbor postáv a chýba mu rozvinutejší dej (+ prospela by tomu aj väčšia dĺžka), celé to však drží spomínaná vizuálna stránka. Bez nej by to bolo na tri. (15.09.2018)

Již od svého prvního kraťasu "Other Worlds" vlastně Makoto Šinkai opakovaně ztvárňuje v zásadě totožný příběh pouze pokaždé v jiném žánrovém rámci a se stále dokonalejší animací. V tomto ohledu je jeho nejnovější počin také vpravdě vyvrcholením jeho dosavadní kariéry. Především co do animace už Šinkaiova vlastnoručně rozvíjená technika dosáhla úrovně až fotografického hyperrealismu. Neskutečně propracované efekty měnícího se světla a počasí už působí jak (optickými či postprodukčními) filtry upravené záběry reálného prostředí. „Zahrada slov“ pak v této úchvatné formě přináší citlivou romanci o mnohoznačném vztahu do sebe uzavřeného studenta a mladé ženy, kterou potkává během deštivých dní v parku. Vyprávění se pak nese v klasickém Šinkaiově stylu přes potlačované emoce, hutné imprese obyčejných okamžiků a detaily každodennosti. Namísto předchozích filmů se ale tvůrce zcela zřekl fantaskních motivů a předkládá ryze civilní romanci. Snímek pak vykazuje překvapivě mnoho styčných bodů s neprávem méně známým filmem studia Ghibli "Whisper of the Heart" – od zaměření na rukodělné řemeslo, důkladné vykreslení lokální atmosféry reálného prostředí až po dílčí peripetie vztahu, kde si oba protagonisté k sobě dlouho hledají cestu a následně musejí přečkat dlouhé odloučení, které ale o to více prohloubí jejich city. Bohužel na rozdíl od geniálního Mijazakiho scénáře tentokrát sledujeme naopak schematicky slabou hrdinku, kterou musí v klíčových chvílích k činu popostrčit hrdina, ale také namísto sebevědomých postav vlastně jen další emocionálně a osobnostně nestabilní figury zmítané svými pocity a svým okolím. (23.08.2014)

Šinkaiova devíza ve stopro deštivém hávu nádherné zahrady v ultra realistické animaci. Tak přesné, že jsem našel na mapách adresu čtvrtě snímaného mrakodrapu a přilehlého parku s altánkem. Shinjuku Gyoen - National Garden. Na náš středoevropský mentál ke konci možná až příliš sentimentální, avšak pro Japonce osvobozující přiznání svých niterných, nešťastných pocitů. 70% (21.09.2023)

Je to krátké, takže poměrně málo o postavách, přesto mi přijde, že jsem toho věděla dost. Nebo přesně tolik, kolik bylo záměrem. Přeci jen...je úplně běžné, že o tom druhém toho taky často nevíte dost. Takže možná lepší, že délka je, jaká je. Stejně jako déšť. Taky to netrvá dlouho. Plus do toho luxusní vizuál. Já sama mám pro déšť velkou slabost, takže naladově mi to hodně sedlo. A příběhově taky. A teď mě omluvte, jdu si pustit mou oblíbenou...I'm only happy when it rains I'm only happy when it's complicated And though I know you can't appreciate it I'm only happy when it rains... :) (11.10.2023)

Vkladal som do filmu veľké nádeje. Preto som si ho nechával úplne nakoniec. Dážď je totiž prvok, motív, element, atmosféra akej sa neviem nabažiť a ktorú vyhľadávam. Šinkai je u mňa skvelý režisér. Umne spája 2D a 3D animáciu. Jeho obrazy sú presýtené veselosmutnými emóciami a jeho postavy sú rovnako reálne ako stará pani na zástavke neustále frflajúca nad cenami rožkov. A je to naozaj film, ktorý si odo mňa zaslúži plný počet. Zobrazenie vzájomnej osamelosti, nutnosti byť s niekym, lásky a snov, v záhrade plnej roztopašných kvapiek a Daisukeho melódií, pre mňa znamenalo ďalší klinec do môjho podvedomia, ktorý mi znova pripomenul, prečo mám film rád a prečo na neho neviem dopustiť. Chcel by som niečo také v hranej podobe. Ale dovtedy mi toto bude bohato stačiť. (12.08.2014)