Oblomov
Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Obsahy(2)
Oblomov žije v svojom petrohradskom byte sám, iba so sluhom Zacharom a jeho manželkou, ktorá u neho pracuje ako kuchárka. Je nerozhodný, váhavý, pochybuje o zmysle akéhokoľvek konania a tak väčšinu dňa strávi spánkom, či snením o svojom detstve. Pravým opakom pasívneho Oblomova je energický Štolc, jeden z mála ľudí, s ktorými sa Oblomov stýka. Jedného dňa mu Štolc predstaví krásnu Oľgu... (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (71)
Zcela se ztotožňuji s tím, jak Michalkov přetransformoval vyznění Gončarovova románu (který mám moc rád i v původní podobě), je blízké mému naturelu a pohledu na svět. Dojem mi jen místy sráží občas umělohmotná Artěmjevova hudba (naopak použitý Rachmaninov a Bellini je to nejlepší pro vystižení atmosféry). ()
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději… ()
Mé první setkání s režijní tvorbou Nikity Michalkova nedopadlo bohužel zrovna dvakrát slavně. Gončarovovu stejnojmennou knižní předlohu jsem nečetl a po zhlédnutí její filmové adaptace po tom už ani netoužím. Dle mého soudu je to v podstatě nudný a zbytečný film, v němž se toho - navzdory relativně dlouhé stopáži - stane až povážlivě málo. Současně je to film, který nedokázal připoutat mou pozornost, a často jsem myšlenkami bloudil při jeho sledování jinde, nedočkavě čekaje, kdy bude té ruské kašírované nudy konečně konec. Ech, tohle nebude můj cup of tea. ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Jakkoliv je knižní předloha výborná, film se mi líbil ještě víc. Je totiž spíše polemikou nad samotným smyslem života, než odsouzením jednoho (řekněme způsobu) žití. Je více pocitový, je zde více symboliky a méně černobílých charakterů, což je bezpochyby k lepšímu. Navíc musím zmínit výbornou kameru a skvělou hudbu... ()
Reklama