Unavení slnkom

Nikita Michalkov dokazuje, že mu není režie ani herectví cizí. Výtečné vyprávění o jedné významné rodině, zabývající se zcela bezvýznamným, ale i osudovým. Také především herecký koncert dvou hlavních mužských představitelů Olega Menšikova a Nikity Michalkova a v neposlední řadě mimořádně působivé herectví Naděždy Michalkové, která svýma dětskýma očima i inteligentním chováním dokáže učarovat. Film by si zasloužil asi jediné: kratší stopáž. 80% (30.07.2006)

Vzhledem k faktu, že cesta ke zhlédnutí tohoto díla byla dlouhá, čekal jsem hodně. A k mému velkému potěšení se mi dostalo krásného filmového zážitku. Možná ne dokonalého, přece jenom ta stopáž mohla být kratší a taky jsem moc nechápal přítomnost té "ohnivé koule", ale jinak nemám co vytknout. Ona počáteční pohodová slunná atmosféra totiž nevydrží dlouho. Michalkov sice pokračuje v milém letním vypárvění a dělá jako by se nic nestalo, ale přitom divákovi dává jasné indície, že něco v pořádku není. Na povrch se pozvolna dere minulost a její křivda, která společně s politickou situací dokoná dílo pomsty. (Zprvu) nenápadné vylíčení doby stalinistických čistek se ohromně vydařilo (a také poslední pohled hlavního hrdiny na společné foto s Josifem Vissarionovičem byl velmi výmluvný). A vztah otce a jeho dcery byl tak krásně vykreslen, že až srdce plesalo. Nutno podotknout, že malé Naděždě byla role opravdu napsána na tělo a její postava rozdávala dětskou přirozenost a radost na všechny strany. Unaveni sluncem asi úplně nebude film pro velkou diváckou obec, přesto si svoje publikum, které ho náležitě ocení (třeba jako já, 5*), určitě najde. Jinak vzhledem k závěru moc nechápu vzniklé pokračování, které díky znalosti konce jedničky považuju za nesmyslné a nemám zájem ho vidět. (15.12.2011)

Film, v němž se potkává poetika Višňového sadu s poetikou socialistického realismu. Poetika starého poklidného buržoazního světa s chaotickým a bizarním novým řádem stalinistické linie. V poklidných kulisách sovětského venkova, v haronickém rytmu tradiční ruské rodiny, rozehrává se zprvu nenápadný, posléze však naprosto strhující příběh pomsty a svědomí. Příběh člověka v masomlejnku dějin, člověka, sežehnutého (nikoli unaveného!) sluncem revoluce. Není pochyb o tom, že komorní příběh podobně jako v kinematografii jugoslávské metaforicky zrcadlí svět stalinského SSSR (tedy svět formovaný a vláčený ideologií). Zrcadlí ho se sugestivitou až děsivou, přitom nijak nevynucenou prvoplánově šokujícími záběry. Zároveň Michalkov rozehrává neobyčejně čisté a uvěřitelné tóny romance, ve kterých dominuje neuvěřitelně charismatický výkon samotného režiséra a především jeho dcery Naděždy. Jejich vzájemné souznění je absolutní, překrásné, nepopsatelné. Drama člověka, který věří náboženství nového řádu, utopii krásného zítřka, a sám se posléze stává jeho obětí, je díky těmto dvěma něčím napovrchu civilně harmonickým, pod povrchem drásavě dramatickým. Fantastický výkon předvádí i Oleg Menšikov, jeho studie vnitřně rozpolceného člověka má čitelnou strukturu a obrovskou vnitřní dynamiku. Absolutní je pak Michalkův cit po kompozici obrazu, pro střídání poklidných výjevů staroruské rodiny a až komicky koncipovaných vpádů socialismu do života lidí. Leitmotivy kulového blesku a bloudícího stěhováka rámují precizní kompozici, dodávají ji pravidelný rytmus i přídech absurdity. Konstrukce stalinského balónu pak symbolizuje věčnou přítomnost vůdce ve všednodenních radostech i strastech. Nelze nezmínit ani píseň, která dala filmu jméno a která svou melancholií vhání slzy do očí. Michalkovova výpověď o stalinském režimu je proto tak účinná, proto tak bezprostřední, že není sama o sobě žalobou, ale zaujatým vyprávěním o osudech lidí. Lidí, jejichž životy fantomický vůdce jedné šestiny světa spálil na popel. (25.10.2006)

Propletenec vztahů, starých křivd, pomsty a nelidskosti. Můj osobní názor je, že jediný důvěryhodný obraz totalitního systému dokáží vytvořit pouze v té zemi, které se týká. Jako např. těžko někdo natočí lepší obraz posledních Hitlerových dnů, než Němci v Pádu třetí říše. Nikdo z venku kdo to zná jen zprostředkovaně, nikdy nevystihne skutečný život lidí uvnitř. P.S. Je to nošení dříví do lesa, ale Michalkovova souhra s jeho dcerou je fantastická. (20.10.2005)

Nikdy ma neprestane udivovať, jak moc je (pravdepodobne pre monumentálnosť územia) ruská mentalita vzdialená ostatným slovanským národom. Tým nemyslím politiku, myslím kultúrne rozdiely. Opäť mi to pokazilo zážitok. Prvá polovica filmu obsahuje tri scenáristicky vďačné monológové scény, atmosférickú sexuálnu scénu, funkčnú prácu s hudbou a symbolmi, vynikajúceho Menšikova. Problém pre mňa nastal v druhej polovici, keď mali prísť emócie (a je to vážne super vymyslené aj vygradované), bohužiaľ som si však k žiadnej z postáv po celý čas nedokázal vytvoriť akékoľvek emocionálne väzby. Vlastne hej, fandil som Menšikovovi. Nesympatické mi prišli už tie interiéry, nesympatické mi prišli spievajúce ruské dôchodkyne, postava kladného stalinistického generála, či pod hranicu ľudskej dôstojnosti dotiahnutá komická postava šikanovaného alkoholika. Dievčatko bolo zlaté. Ale fandil som Menšikovovi. Keď máte súboj dvoch charakterov, z ktorých obaja sú stalinistickí dôstojníci, a oboch sledujeme len z pohľadu rodinných vzťahov, aj keby to bola pointa, tak je to stále viacmenej o sympatiách. 85%, pretože chápem. Ale necítim. (04.11.2023)