Poslední cyklista

Tak nějak nevím. Svoboda je vynikající režisér, a kde to jde, tak se to potvrzuje (třeba v minimalistických gestech, jednoduchém vysvětlení scény - třeba v závěru stačí, když zazní angličtina - nebo v úsporném herectví, které z herců dostal. Rovněž se mi líbilo - spíše u 1. dílu, že to jde rodinným směrem, jistého skrývaného dramatu. Jenže pak jsou zde pasáže, kdy nevěřícně vrtím hlavou. Třeba celá ta zkouška muzikálu mi přišla přetažená a zbytečně rozvleklá, ačkoliv skrývá hořkou pointu. Byly zde scény zbytečně dlouhé, nijaké, odvádějící pozornost i vcítění. Pak se člověk z nudy zaměřil na detaily, a najednou vidí - vlak plný lidí, kteří několik dní někam jeli, a vylézají z vlaku v nažehlených vězeňských oblečcích, nikdo není špinavý od výkalů, to na autentičnosti nepřidá. Navíc tento druh filmů už silně začíná zavánět něčím, co bych nazval princip kolektivní neviny. Všichni židé jsou a byli vlastně hodní, moudří, krásné bytosti. Nenarazil jsem na film o této problematice, kde by měl žid nějaké negativní povahové rysy. Což mi přijde poněkud nereálné. (12.05.2014)

Vo filme sa žiadny bicykel neobjaví, takže reálnym posledným cyklistom ostáva aj naďalej gorila Miki, ktorý znova otravuje svojím korupčným puchom slovenskú verejnosť. Z materiálu zhruba dve a pol hodiny, sú dve hodiny úplne nudné, vyplnené židovskými zvykmi a neskutočne častým spievaním, až som si overoval, či nesledujem hudobnú show TOP 10 Dávidovych piesní z tridsiatych rokov. Dobré scény nastupujú až s nástupom do koncentráku, ale bolo ich pramálo. (19.02.2023)

Po Pianistovi, Schindlerovu seznamu, Chlapci v pruhovaném pyžamu ... je velká odvaha natočit v dnešní době film o židovké rodině, transportu, ghetu. Natočit ho navíc tak, aby přinesl něco nového. Tomáši Töpferovi se to kupodivu podařilo. Velkou předností, ale i slabinou je vlastní scénář. Je pár věcí, které by se daly vytknout, ale zaměřím se zcela vědomně na přednosti. Snímek má to, co se v jiných živovských filmech nevidí a to je atmosféra židovské rodiny. Obřady, zpěvy, tradice, soudržnost židovské obce, to všechno tu díky prvnímu dílu máme. V druhém dílu zazní podstatná část opery Brundibár, oba díly jsou prokládány židovskými zpěvy. Velkou předností příběhu je téma získaného židovství. Adoptovaná holčička se stává židovkou díky své rodině. To pouto je natolik silné, že odmítne záchranu - poprvé, když má odjet s příbuznými, ale nechce opustit rodiče, podruhé v Terezíně ze stejného důvodu. Přesto jako jediná z rodiny je zachráněna. Protažení do současnosti je silnější než u Schindlerova seznamu. Přiznávám se, že mne v poslední době Tomáš Töpfer podruhé příjemně překvapil - poprvé v Čapkových kapsách v roli lékaře a jako režisér a scénárista u tohoto filmu. A příjemně překvapena jsem vždy ráda! (05.05.2014)

Doslova a do písmene příběh, jak kdyby ho autoři zamýšleli zařadit do čítanky pro základní školy, se všemi několika málo klady a mnoha zápory, co takové pojetí přináší. Tedy: a) řemeslně hodně dobře zpracováno b) hrůzy války nejsou vyjádřeny moc sugestivně, takže nehrozí, že by děti utrpěly nějaký šok c) Němci jsou zobrazeni v drtivé většině zlí, což je ok, Češi tak na půl dobří a na půl zlí, což dejme tomu je taky ok, i když v určitých momentech to zavání zbytečným sebemrskačstvím... zato Židi jsou naprosto a bez výjimky dobří, což moc ok není. Jakoby se autoři báli přisoudit některému z nich jakkoli malou špatnou vlastnost, aby si nějaký myslitel neřekl, hele, on se rád dloubal v nose, tak to si ten holocaust tak trochu zaslouží. Jakýto rozdíl třeba oproti takovému Artu Spiegelmanovi, který své souputníky nešetří a Židé v jeho komiksu velmi realističtí, i když vypadají jako myši. No a zejména ve druhém díle se k záplavě méně uvěřitelných postav přidává i hlavní hrdinka, která vůbec nevyspěla přes všechny hrůzy, které sice ve filmu zobrazeny nejsou, ale které prožít musela, a stále se chová jak malá bezstarostná holka. PS: Zklamáním je pro mě i název filmu. Čekal bych cyklistu v každém druhém záběru, a on se tam mihne jen jednou v podobě doktora, který navíc jezdí na kole jen proto, že mu Němci zabavili auto. (27.09.2014)

Detaily, detaily, detaily. 1) Detaily ukazují, jak lze úspornými prostředky dosáhnout silného efektu. Scéna odbavování Židů na nádraží před odjezdem do Terezína nebo například scéna na úřadě, kam si otec přichází pro cestovní pas, jsou velmi působivé doklady této schopnosti 69letého spoluscénáristy a režiséra Jiřího Svobody zapůsobit. Režisér si troufl i na scény z Terezína a z Osvětimi a dopadlo to překvapivě dobře. Jakou parádu pořídíte s jedním vlčákem a několika vagóny..._____ 2) Na druhé straně vykazuje dílo i zápory. Komentátor pytlik...** výstižně zaznamenává čítankově černobílé pojetí národností. Orensteinovi jsou takoví Mirkové Dušínové, všichni bez vyjímky. I ostatní Židé jsou ze stejné škatulky. Trochu to ubírá na přesvědčivosti děje. Rovněž Klára s infantilními reakcemi nepůsobí příliš sympaticky, spíš jako pokus o citové vydírání._____ 3) Zatímco křišťálové pohádkové Dobro je individualizované v postavách obětí, žádné individuální projevy nenávisti či Zla nejsou patrné, zlý je systém, ne jeho vykonavatelé._____ 4) Většinu dalších výhrad, jak se o nich zmiňují komentátoři, považuji za lichou nebo nepodstatnou._____ 5) Oceňuji herecké výkony. Dokonce i herci, které jinak moc nemusím - 66letá Marta Vančurová (babička) nebo 40letý Petr Štěpán (otec) tu hrají velmi přesvědčivě. A slaďoučký 17letý Vincent Navrátil (Klárčin kamarád Herbert) byl taková třešinka na dortu. (16.02.2020)