Poslední cyklista

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)

Voni si nějak na tom svym židovství zakládaj, senátore. Tak já jim něco řeknu: strčej si to za klobouk. To i ta Colette proti tomuhle byla napínavej majstrštyk. Začátek ještě jakž takž, ale proč proboha máme po stopadesáté sledovat stejné osudy lidí, které si nějakej mamlas s knírem vybral k likvidaci. Navíc pouštět se do davových scén v koncentračním táboře s tímhle rozpočtem, výpravou a komparsem je fakt trapas. Zdá se, že mezi Terezínem a Osvětimí jezdil asi jenom jeden poloprázdnej vlak a když zrovna zapršelo, tak si vězni v přestávce mezi hodinou kreslení a zpěvem skočili na dvůr okopat ředkvičky a poklábosit se sousedy. Nechci tady pokrytecky tvrdit, že filmů o WWII, holocaustu a osudech Čechů za okupace bylo dost a už by se točit neměly, pokud ale autoři nepřinesou nějakou inovaci, klidně to podepíšu. Tři hodiny omílání o ničem. (28.06.2014)

Mělo mi to být jasné už od první scény, kdy jeptiška sebrala nemluvně a práskla klášterními dveřmi. Třikrát. Režisér zjevně neumí vyprávět, zato má dost času. Po pěti hodinách subjektivního diváckého času se nic nezlepšilo. Smutné bylo, že pod silnou vrstvou patosu prosvítaly zbytky potenciálně silného příběhu. Jedinou světlou stránkou je obsazení hlavních tří rolí. Jinak je to klasický představitel žánru „ušlechtilá nuda“. Ještě jsem měl chuť jednu hvězdičku ubrat za pitomý název, ale kupodivu jsem tak hluboko neklesl. (11.05.2014)

Tak nějak nevím. Svoboda je vynikající režisér, a kde to jde, tak se to potvrzuje (třeba v minimalistických gestech, jednoduchém vysvětlení scény - třeba v závěru stačí, když zazní angličtina - nebo v úsporném herectví, které z herců dostal. Rovněž se mi líbilo - spíše u 1. dílu, že to jde rodinným směrem, jistého skrývaného dramatu. Jenže pak jsou zde pasáže, kdy nevěřícně vrtím hlavou. Třeba celá ta zkouška muzikálu mi přišla přetažená a zbytečně rozvleklá, ačkoliv skrývá hořkou pointu. Byly zde scény zbytečně dlouhé, nijaké, odvádějící pozornost i vcítění. Pak se člověk z nudy zaměřil na detaily, a najednou vidí - vlak plný lidí, kteří několik dní někam jeli, a vylézají z vlaku v nažehlených vězeňských oblečcích, nikdo není špinavý od výkalů, to na autentičnosti nepřidá. Navíc tento druh filmů už silně začíná zavánět něčím, co bych nazval princip kolektivní neviny. Všichni židé jsou a byli vlastně hodní, moudří, krásné bytosti. Nenarazil jsem na film o této problematice, kde by měl žid nějaké negativní povahové rysy. Což mi přijde poněkud nereálné. (12.05.2014)

Když smícháte kýč, klišé, naivitu, totální černobílost postav a Druhou světovou válku do sebe, tak vznikne tenhle film... První část měla nakročeno k vyššímu hodnocení, ale druhá část ho razantně stáhla dolů. Nechápu obsazení ústřední manželské dvojice - Petr Štěpán a Ági Gubíková - charisma nemá ani jeden z nich, paní Gubíková se umí jenom hezky usmívat, ale k hraní to nemá příliš blízko a ještě ji musela nadabovat Martina Menšíková. Tohle vždycky v českých filmech nechápu. Tak proč jste tam rovnou neobsadili dabérku? Bylo by méně práce a troufám si tvrdit, že by to Martina Menšíková i líp zahrála... Všichni kolem hráli lépe, než pan Štěpán a paní Gubíková - to byl hodně velkej přehmat v obsazení. To ale bohužel nebyla jediná chyba snímku. Poslední kapka pak byla ten závěr z moderní doby, kde už je všechno dobré, to zlé pominulo a přeživší postavy mají spoustu dětí a žijou šťastně až do smrti. Jiří Svoboda si asi myslí, že natočil nový Schindlerův seznam. Tak to bohužel. Nejdřív by nesměl mít zápletku jak z telenovely, nudné herce v hlavních rolích a nekonečně naivní postavy (všem vévodí Klárka), které se buď smějí a nebo neustále pláčou a nic mezi tím. No a v neposlední řadě by si pak střihač musel odpustit ty otravné prolínačky ze stopnutého záběru... (14.06.2014)