71 fragmentov chronológie náhody

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Nejde o čisté peklo Sedmého kontinentu, ale rozhodně běžnému divákovi 71 fragmentů nevytvoří úsměv na tváři. Rozhodně nečekejte tak silnou látku jako v debutu Hanekeho. Michael zde taky perfektně zobrazuje bulvární hyenismus, totální masakr (SPOILER: v bance) a smrt běžného člověka zobrazí na pár okamžiků, ale světovou celebritu vydáme v nočních zprávách každý den, desítky minut. (06.08.2015)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

Ja chápem, aký je tento film skvele vystavaný, aký je inteligentný a aký je v každom detaile premyslený. Ale je tiež predvídateľný. Po pol hodine bude aj divák, ktorý o filme vopred nič nevedel, tušiť, akým smerom sa bude ďalej vyvíjať a ako film skončí. V jeho priebehu nás nečaká nič prekvapivé, čo je samozrejme zámer, lenže neustále opakovanie správ, zobrazujúcich násilie, ktorého posolstvo je nám jasné od ich prvého uvedenia, začne mierne nudiť. Repetetívnosť sa trochu týka aj jednotlivých epizód zo života filmových postáv. Všetko je previazané, svet je veľký Babylon, násilie je ukryté hlboko v nás, môžeme sa kedykoľvek ocitnúť ako súčasť krátkej spravodajskej reportáže, hneď po bosnianskej tragédii a pred Jacksonovou výpoveďou. Všímavý divák na to posledné príde po pol hodine. Haneke je menej otvorenejší smerom k divákovi a tým pádom zaujímavejší v detailoch, akými sú gestá typu odsunutia ruky (porovnajte prístup adoptívnych detí k novým rodičom), čítania si knihy pred spaním, poznámok ako milujem ťa a následnej reakcie, chytenia amoku pri nezložení kríža a nakoniec prácou so symbolmi. Kríž ako symbol kresťanského Rakúska, kde taktiež mohlo dojsť k takejto tragédii, alebo aj ako symbol osudu, čiže nadprirodzenej moci, ktorá mohla doviesť postavy na miesto činu? Hlavne kríž ale symbolicky predstavuje celý film, ktorý je rovnako skladačkou epizód, ktoré do seba zapadnú v závere, upomínajúcim na utrpenie ukryté v symbole kríža (vianoce s ním majú tiež niečo spoločné). Táto paralela je geniálna a ak by mal film v záverečnej polhodine väčšiu gradáciu a v porovnaní s napríklad Siedmym kontinentom by mi prišiel svojimi filmovými prostriedkami silnejší, bol by som spokojnejší. (22.03.2013)

Haneke ví naprosto přesně co chce říct a jak to chce říct. Nepotřebuje k tomu jediný zoom kamery, nepotřebuje dialog mezi postavami tak jak ho známe z běžných filmů (postavy mezi sebou prohodí maximálně dvě věty a následuje střih) a nepotřebuje ani příběh jako takový. Stačí mu krátké oznámení o střelbě v bance a rozpracuje ho do 71 fragmentů, které spolu můžou, ale taky nemusí souviset. A přece divák celou dobu chápe režisérův záměr, neřkuli slyší jeho klidný, ale přesto zlobou prosáknutý hlas, kdesi za plátnem. (03.02.2012)