Ako nikdy

Pro mne jedno z nejzajímavějších překvapení.... předchozí hodnotitelé tady kritizují hlavně rozvleklost filmu a nedokončenost určitých "nakousnutých" témat, ale právě o tomhle si myslím, že o tomhle to celé je. Simuluje spíš výsek života (a smrti) několika postav a v tom je jeho zajímavost. Vždyť kolik z nás zažije příběh "jako s filmu", rozdělený pečlivým scénářem na expozici, zápletku, katarzi, rozuzlení a závěr, nebo jak se všechny ty peripetie jmenují. Většina úseků našich životů se spíš podobá nedořečeným útržkům, změti zajímavých začátků, po nichž většinou nepřijde pokračování a dotyční vám sejde z očí a po čase z mysli (a už se nikdy nedozvíte, jak dopadli) a někdy se zas napojíte na chvíli doprostřed rozehrané hry a vztahů jiných lidí a ta chvíle vás může ovlivnit - nebo taky ne... Dámy Medvecká a Špalková a pánové Schmitzer a Němec mi prostě přišli svým chováním (i slovníkem!) jako moji obyčejní sousedé, kterým jsem naprosto rozumněla jejich snahu postavit se tomu, co jim život nadělil. Aneb, jak by řekl Kurt Vonngtut: HAJ HOU! (30.07.2016)

Obsahuje SPOILERy. Dle mého soudu by měl každý snímek zanechat v divákovi nějaký dojem. Buď pozitivní, negativní a nebo nějaký jiný. Ale smutek z toho, že umírá Jiří Schmitzer alias Vladimír Holas se nějak nedostavil. Celou dobu jsem si říkala - proč se vlastně na tenhle film díváš, když ti nic neříká? Jednoduše mě akorát zajímalo jak se s tím vyrovná postava Karly, která kromě toho nemocného budižkničemu neměla vůbec nikoho. Nějakým svým nezkušeným způsobem trochu chápu ženu, která když přijde o dítě, tak cítí prázdnotu a potřebuje ji něčím zaplnit. Ovšem by mě ani ve snu nenapadlo, že by to měl být starý nemohoucí a mrzutý chlap. Konec? Naprosto nesmyslný a trochu nucený. Jednoduše řečeno - kategorie psychologický se mi tam nehodí podobně jako nedokážu uvěřit, že Schmitzer je syn pana Sováka. (01.02.2014)

Tak takhle nějak to prostě v životě chodí. Ztrápeni zákeřnou nemocí a bolestmi si často vybíjíme zlost na našich nejbližších... Tohle určitě není film pro každého, na mě ale silně zapůsobil. A to nejen proto, že Jiří Schmitzer tady vypadá, jako kdyby opravdu umíral. Roli nerudného, svérázného malíře, kterému se nikdo nedokáže zavděčit, ztvárňuje naprosto nepřekonatelným způsobem, až z toho mrazí. Velmi přesvědčivé herecké výkony ovšem podávají také Petra Špalková a Taťjana Medvecká. Každopádně se jedná o zdařilou komorní vztahovku plnou trefných situací a dialogů. (75%) (14.03.2024)

Na český poměry je to překvapivě docela uvěřitelný, neni to nijak otravně vlezlý, ani přehnaně hysterický a dokonce v tom nehraje ani Liška, Vilhelmová nebo Geislerová nějaký sluníčkový lidičky se srdíčkem na správnym místě. Co se týče herců, tak kromě Schmitzera, od kterýho jsem to čekal, že určitě nezahraje špatně, stojí za zmínku hlavně Petra Špalková. Tu jsem do teď znal jenom z různejch menších rolí a nějakejch stupidních seriálů a tady fakt mile překvapila. A teď to horší. Největší problém je v tom, že mě ten příběh prostě nějak nechytnul. Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil, ale celý to šlo jednim uchem dovnitř a druhym ven. K tomu jsou tam různý podivný scény, který mi připadaly, že se do filmu dostaly omylem. A konec byl nějakej useknutej. Už to vypadá, že se tam začne rozjíždět nějaká další zápletka, ale najednou prostě padnou závěrečný titulky. Ale ty 3 hvězdy nakonec dám. (24.02.2014)

Zase jednou po dlouhé době český film, který stojí za to vidět! Základem je výborný scénář, kde vše dává smysl a vychází z psychologie postav. Ty se nám sice nemusí líbit, ale o to působí životněji. Což je samozřejmě z velké části zásluhou výborných herců (a teď nemluvím jen o třech hlavních a dvou vedlejších rolích, ale i o těch, kteří se objeví třeba jen v jediné scéně), ale i spolehlivého režijního vedení. Drama o umírání prosté patosu asi v kinech nic nevydělá, ale mezi všemi těmi zaměnitelnými napůl dramaty a napůl komediemi suverénně vyniká (90%). (27.09.2013)