Funny Games

Mrazivá hra s divákovými nervami, ktorá je geniálna v tom, že neponúka žiadne vodítko k správnemu riešeniu, nevedie k jasnému záveru, nevysvetľuje, nekomentuje, len mučí diváka šialenstvom, ktoré sa odohráva v jednom obyčajnom uzavretom dome. Na konci som už takmer nedýchala, veľmi originálne, chvíľami drsné spracovanie a hercom som všetko uverila už od prvých minút. (26.03.2011)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Říká se: "Kdo si hraje, nezlobí.", ale docela pochybuji o tom že v případě tohoto filmu se s tím dá souhlasit. Protože tady se hrají hry veselé a děsivé a trošku depresivní a občas u nich i někdo umře. A někdo jiný se zase náramně baví.... tedy baví se jen dva uhlazení mladíci v rukavičkách, kteří si s chutí hrají hru na psychický teror nejen se svými oběťmi, ale i s divákem a s filmem jako s médiem samotným. Nebýt jedné převelice nudné části by film mohl být velice děsivým a intenzivním zážitkem, ale takto je jen inteligentnější, zajímavější, temnou a psychotickou alternativou k nudně masakrózním Saw, Hostelům a podobným "pseudohororům" ve kterých jde jen o to kolik lze z člověka vymačkat tělních tekutin. Takže: Pane, pojďte si hrát! (15.09.2007)

Dvojice znuděných uhlazených hošíků zterorizuje tříčlennou rodinku. Mám s tím ten samý problém co s US remakem - dlouhé napětí-ubírající záběry ve druhé polovině, fotr je slaboch. Remake je originálu až příliš podobný, jen méně syrový a ušpiněný. Takže skoro jako bych koukal na to samé... Dvojka zmetků mi tu sedla o něco víc. "Why don't you kill us right away?" -"Don't forget the entertainment value. We'd all be deprived of our pleasure." (05.08.2010)

Dva mladíci se zálibou v metafyzice vypadají na první pohled slušně a nevinně. Do svého letního sídla byste je ovšem zřejmě nepozvali. Přesto je radost se na jejich ne nevinné kousky dívat. Ovšem nutno podotknout, že pokud zrovna šibalsky nemrkají do kamery a vůbec nejsou zrovna v záběru, trošlu to ztrácí ten pel cynismu. A ten já ráda. (05.10.2009)