Funny Games

Na tomto filmu se mi líbila jedna věc, díky které dávám takové hodnocení, jaké dávám - funguje ve dvou rovinách. V té první se ptáte, proč se tohle vše děje, jaký to má smysl a jen tiše čekáte, co z toho vyleze. A náhle přijde okamžik, kdy hlavní "mučitel" promluví do kamery na vás (diváky), a vše zdůvodní tím, že musí pokračovat, abychom se my bavili a že nemůže přestat, protože "ještě nemáme stopáž normálního filmu". A v téhle druhé rovině vám (snad) dojde, co chce Haneke říct. Mně to trvalo nějaký ten den (ano, o tomhle filmu jsem přemýšlel strašně dlouho, už tohle je IMHO znak skvělého filmu, že na nad ním přemýšlíte a jen tak na něj nezapomenete) ale myslím, že to mám. A za tohle, Michaele, ti těch 90 % dám. Jsem opravdu zvědavý na americký remake... (02.05.2014)

Přidávám se na stranu zklamaných diváků, kterým jaksi unikal umělecký záměr. Pokud šlo o nějaký vyšinutý art, zaznamenala jsem ho, jako mnozí jiní přede mnou, pouze v nepatřičné formě promluv do kamery a zpětného chodu TV ovladače, místo šoku se však dostavila znechucená nedůvěřivost, jakou manipulaci s divákem Haneke chystá - ukázalo se, že žádnou. A na to, abych snímek chápala jako znepokojivě reálné nebezpečí, byl značně vyumělkovaný, takže, co tu ještě máme, abychom si zasloužili tři hvězdičky? Každopádně herce, kteří odpovídali naturelu filmu natolik, až je člověk podezřívá, že hráli sami sebe, a pak ještě zajímavě natočenou úvodní scénu, jitřící divákovu představivost a stupňující dychtivost očekávání, bohužel, pod tíhou věcí příštích je degradována na nenaplněný příslib. (28.06.2012)

Kam to chcete? Do nohy? Do ruky? Cha! Stejně do schytáte přímo mezi oči. Zapomeňte, že byste si mohli vybrat, že byste vy, sami, svobodně mohli o něčem rozhodnout. Pravidla téhle úchylné hry stanovují v jejím průběhu ti dva sympatičtí mladíci, z nichž si jeden přišel pro vajíčka. Co peče? Boudu na vás. Takovou, ze které se do smrti (a ta přijde brzo, věřte mi) nevzpamatujete. Funny Games, to je seksakramentsky zákeřný živel. Žánrový film, který se ze svého žánru snaží vymanit. Film, který přátelsky pomrkává po divákovi, aby mu pak, v nestřeženém okamžiku, vrazil kudlu do zad. Úvodní minuty, vytržení poklidného rodinného života z jeho kořenů, jsou jedním slovem husté. Už jen ta představa – vyhlídka několika příjemně strávených dní se postupně roztříští jako skleněná tabule po pádu z desátého patra – mi brala zbývající smítka dobré nálady. A její následné vyhrocování do stále větších extrémů (přičemž nejsou třeba žádné záběry na řezání živé tkáně) mě jenom utvrdilo v domněnce, že tenhle film není vhodný pro slunné nedělní odpoledne. S přibývajícími minutami je navíc čím dál víc patrné, jak malý vliv na průběh „her“ má jakože samotný režisér. On by té normální německé rodince možná i dal nějakou šanci. Kdyby jeho ostatky nebyly už dávno uskladněny v kůlně na zahradě. Ti dva sociopati nejsou nikým hlídání, ale čistě v rámci divákova zážitku respektují jisté filmové zákonitosti. Zároveň si z nich však utahují a kdyby nemuseli zachovávat chladnokrevné výrazy, nejspíš se nahlas rozesmějí. Vtip je v tom, že oni nemusejí, oni chtějí, jenom my o tom nevíme. Čím víc budete nad Funny Games přemýšlet (klidně v jejich průběhu, času na to bude dost), tím geniálnější/stupidnější vám budou připadat. Maskuje ta stominutová tortura nějaké poselství? A jsme ochotni jej akceptovat? Jsme ochotni akceptovat, že nejsme ochotni akceptovat? Je to taková dost agresivní filmová revolta. Pod kůži se vám nedostane přímo. Nejdřív ji budete muset dát všanc. Na vlastní riziko. 80% Zajímavé komentáře: Gimp, Artran, Flipnic, cineman, HAL, Martyr (22.07.2009)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Mládí bezcitné, stáří bezmocné a my bez zájmu přihlížíme.. Lidé znechucení fiktivním násilím, odchází ze sálů, vypínají televizi, zavírají oči a přitom reálné násilí kolem sebe v lepším případě velkoryse přehlížejí, v horším pasivně vyhledávají a berou ho jako součást vlastní přirozenosti s danými pravidly. Že však není hra jako hra dokáže Hanekeho film vysvětlit dokonale.. Jelikož jsem jako první viděl režisérovu takřka identickou kopii tohoto snímku (Funny Games USA), nebyl už emotivní účinek natolik devastující, nicméně němčina dodala dvojici mladistvých golfistů z Hitlerjugendu ještě o něco cyničtější rozměr. Znepokojující, kontroverzní, myšlenkově brilantní dílo.. (16.08.2010)