Pianistka

V době vzniku filmu, před 19 lety, musel v divákovi vyvolat buď velké znechucení nebo nadšení. Určitě ho ale nenechal v klidu. Dnes, kdy se na nás sexuální úchylky ve smyslu LGBT valí horem dolem, není film nic mimořádného. Zkrátka jen další sexuální úchylka, popsaná a "zlidštěná". Isabelle Huppert ovšem hrála skvěle, stejně tak její matka v podání Annie Girardot. A taktéž mladý milovník v podání Benoita Magimela hrál bezvadně. (08.06.2020)

Když si pročítám komentáře na Pianistku musím smutně poznamenat, že z obsahu filmu se uchytil především "hnus ze sexuality perverzní ženštiny". Takže hnus necháme stranou, vyvážíme to docela jinou interpretací: Haneke měl s Jelinekové knihou vyšší ambice než pouhou adaptaci, a k tomu potřeboval dostat na plátno mentální a osobnostní rozsah. Zamysleme se nejdříve nad tím, jakými prostředky lze dnes na plátně zdůraznit temnou stránku osobnosti. Brutralita, sadismus vás neponižuje ba naopak, a co kdyby to byl třeba perverzní muž: neštěkne po tom ani pes, platí totiž, že genderově k mužům "perverzivo" jaksi neodmyslitelně patří a bylo by to tudíž k smíchu - takový ubožák! Jaksi jediná varianta spojení nízkého s vysokým je žena a perverze a takováto žena, která prožívá celé své složité a mnohorozměrné já, se nikdy neodvážila někoho či něco chtít, protože tušila, že takový život je jí odepřen. Na druhé straně muž (taková partie!), který je duševně i fyzicky krásný a vyrovnaný, který nicméně postrádá jakýkoli rozměr, jakoukoli bolest a zkušenost. Ti dva se setkají - oběma to otřese. A ta žena se pak vrací do své každodenní tragedie, kterou bude palčivě prociťovat do konce života, ale bude cítit, že žije a bude cítit, že ví. Muž se tragicky navrátí do své blažené nevědomosti a odžije průměrný a spokojený život. Otázkou je: Na čím místě byste raději byli a na čím místě jste. (22.11.2008)

Obdivuji zdejší uživatele, kteří u tohoto art počinu dokázali vnímat jeho nesporné filmařské kvality i přesvědčivý výkon hlavní představitelky. Odkaz pochopen, leč pro mě těžko stravitelný neb mně se z této studie sexuálního a duševního rozpoložení našich úchylných spoluobčanů dělalo místy blivno a po závěrečných titulcích mi zůstala v ústech nepříjemná pachuť, které jsem se pozbyla až konzumací vychlazeného, chmelového moku. Některé Hanekeho provokující filmy si dopřávám s oblibou v opakovaných projekcích, ale zde se s poděkováním poroučím. „La Pianiste“ již nikdy více. (24.07.2010)

Tak tento obscéní snímek mě opravdu dostal z domečku. Komentář však píšu až druhý den, kdy se ve mě zážitek trochu rozležel, protože na první ťuk bych to asi nezvládl. Vlastně ze všeho toho mě nejvíce zaujalo, že a jak je možné žít v masce, ale čím víc je člověk schovaný za někoho, kým ve skutečnosti není, nemůže to dopadnout dobře. Kolik lidí to asi takhle má? Chápu, že ve filmu byl vytvořen neuvěřitelný kontrast mezi krásnou klavírní hudbou a sexuální deviací, v reálu rozpor asi tak velký nebude. Šílenost...ale nakonec to za shlédnutí stálo. (11.11.2012)

Režisér Haneke kultivovanému publiku rovno povie, že chcel "jednoducho natočiť obscénny film". Autorka predlohy Elfriede Jelineková paradoxne obscénnosť popiera a viac sa nevyjadruje, lebo "je zvyknutá na to, že je zle chápaná". Keďže režisér je evidentne hlúpy (alebo je pozér, čo je ešte horšie) a teta Elfriede asi čitateľov považuje za dobytok, ktorý jej nestojí za to, aby sa mu zverila so svojimi pocitmi, máme tu široké pole na sebavyjadrenie. Vychádzam z toho, že ide o kontroverzné dielo. Je to film o profesorke klavíra, ktorá má kupodivu aj nejakú sexualitu. To je šok, ktorý nikto z nás nečakal. Jej sexualita má bizarnú povahu, ale prečo by sa bizarná sexualita nemohla vyskytovať u profesorky klavíra. Čo ďalej. Príbeh sexuálne úchylnej ženy sa odvíja od bodu A do bodu B a končí v bode C, pričom absolútne nič zásadné sa na tejto úsečke neudeje, sme tam, kde sme boli na začiatku. Kam sa posunula hlavná postava mentálne, morálne, psychologicky? Nikde. Je možné, aby normálny autor ponúkol dielo "o ničom"? Je to možné, lebo v súčasnom výtvarnom a inom umení (posledných cca 40 rokov) je dôležitejšie prísť s niečím iným, hoci aj deviantným, lebo len tak "umelca" chorá spoločnosť zoberie na vedomie. Rozmýšľam nad zmyslom Pianistky. Čím ďalej rozmýšľam, tým menej sa mi chce tým zaoberať. Na webe nachádzam vysvetlenie typické pre kritikov a historikov literatúry, od ktorých sa očakáva, že z titulu svojho diplomu vydolujú nejaké múdre slová a oni sa tie očakávania snažia naplniť za každú cenu: "Pianistka je kritikou civilizovaného priemerného meštiackeho života, v ktorom je žena zviazaná svojím okolím a predstavou o úspešnom živote, čo vo výsledku deformuje prežívanie lásky, sexu a medziľudských vzťahov všeobecne." Z toho vlastne vyplýva, že žiť v meste, viesť civilizovaný život a byť ženou v roku 1983 (dávno po emancipačnej revolúcii i po revolúcii sexuálnej) musí byť čímsi strašne traumatizujúcim, čo vedie k totálnej degenerácii. Vrátim sa na začiatok. Dielo ako kontroverzné nevnímam, potrebný spoločenský presah som nenašiel a žiadnu katarziu (ktorú očakávam od diel kultivovaných, resp. artových režisérov) som nedosiahol. Pamätám si len, že som film sledoval s veľkým záujmom a že som spisovateľke (i režisérovi) veril, že sa každou chvíľou dostanú zo začarovaného kruhu nezmyselných obsesií pre obsesie. Samozrejme nedostali, lebo ani nechceli. Príbuzným románom a filmom je Americké psycho, ale tam divák aspoň chápe, že ide o podobenstvo chorej spoločnosti. Jediné, čo som si v Pianistke užil, bola Annie Girardot. (18.10.2021)