Siedmy kontinent

Môj štvrtý film od Hanekeho. Už po prvých troch som ho zaradil do mojej Top 10 a Siedmy kontinent iba potvrdil, že to bola dobrá voľba. Hlboko ma sklamalo iba jeho 71 fragmentov. Práve Siedmy kontinent (alternatívny názov Cesta do Austrálie je tiež nápaditý) mi pripadá ako nejaká skladačka, mozaika, u ktorej každý pridaný kúsok približuje divákovi hrozivú podobu výsledného diela. Obraz spokojnej rodiny, žijúcej v materiálnom dostatku začína deštruovať pre mnohých nepochopiteľná žieravina, ktorej účinkom sa plánovite, systematicky (inak to aktéri snáď ani nevedia) približuje neodvratný koniec. Ešte aj rybičky na koberci, tak ako v správnej tragédii, poskytli chvíľkovú nádej, že to nakoniec neskončí až tak zle. Ale Haneke, to je kat všetkých nádejí. Pre niektorých ľudí by mal byť na recept. (14.12.2010)

Fiktivní příběh podle skutečný události, kterej je mnohem pravdivější a skutečnější kritikou kapitalismu než cokoliv od Michaela Moora. Zbožňuju Hanekeho záběry na předměty místo postav. Haneke odmítá nechat diváka ztotožnit se s jakoukoliv postavou nebo jí hodnotit, on totiž dlouho postavy mnohdy zabírá jen tak mimochodem a pouze jejich jednající části, zpravidla končetiny, tím dostává do filmu přímo diváka a dělá z něj postavu samotnou. V poslední části mu pak předkládá možný řešení. Emoční síla a deprese z filmu nevychází kvůli aktu samotnému, ale kvůli pocitu diváka, že Hanekem popisovaný svět je totožný s divákovým. Vztahová nefunkčnost je zachycena skrz neochotu komunikovat. Film je postaven na mozaikovitém stylu, kdy až poslední fáze nám podává vysvětlení k opakujícím se sekvencím a záběrům. (21.01.2011)

Hanekeho sdělení o rozpadu tradičních rodinných hodnot je silně umocňováno zvolenou formou - život navenek poklidné rodiny je nahlížen vesměs skrze předměty a situace přetechnizovaného světa, ve kterém jsou čtyři členové rodiny zdánlivě spokojeně uvězněni. Toho je dosahováno nezvyklými úhly kamery, jež se v mnoha situacích úspěšně vyhýbají obličejům a stereotyp jejich denodenního počínání sledují jaksi obecně a bez možnosti vytvoření si vztahu k hrdinům (ať už kladného nebo záporného). Demoliční část přináší pro rodiče jistý druh katarze, která je podporována postavou holčičky Evy, která se ve své naivitě a nevědomosti směle účastní. Nicméně mi chybí nějaký výraznější převrat, vše přišlo tak nenápadně, symbolizováno jen průjezdem automyčkou a tedy jakýmsi očištěním. Po závěrečném sdělení, že je film natočen podle skutečné události dostává pro mě Hanekeho výrok o 24 lžích za sekundu úplně jiný význam. (30.03.2008)

Rád bych vzkázal svému kamarádovi, který mě donutil se jít na tento film podívat, že ho za to upřímě nenávidím. Opravdu mi z toho nebylo ještě pár dní dobře. Jako takový se mi pak film velmi špatně hodnotí. On je totiž natočený dokonale! Jenže pak se dostáváme na tenký led smyslu jeho sdělení a opodstatnění jeho existence. Například KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krzysztofa Kieslowského, který je svojí sílou a depresivností srovnatelný se snaží odpovědět na celou řadu otázek a přináší určitou vypověď o absurditě trestu smrti. Jenže tento film je jen koncentrovaným trestem a utrpením. Jaký má smysl takový film? Proč nám to Michael Haneke dělá? Někteří říkají, že je to nepodstatné a že umělecké dílo si žije po svém dokončení vlastním životem. Jelikož se ale mám veskrze rád a nerad si ubližuju, tak si budu také žít dále vlastním životem, bez filmů Hanekeho. (28.01.2011)

Hanekeho mrazivá reality-show, v ktorej sa postavy prepadajú čoraz hlbšie a hlbšie piesočným brehom Siedmeho kontinentu. Od rutinných obradov každodennosti skrz neosobnosť častým zaberaním hercov len od krku nižšie až po apokalyptický záver temnej drámy o rozklade buržoáznej rodiny. Haneke často užíva Bergmanovi podobné kamerové finesy, prísne dodržuje diegetickú hudbu a inzeruje hyperrealizmus pomocou správ z rádia a televízie (prechádzajúcich do filmovej reality scénou obchádzanej autonehody) čím nadobúda na uveriteľnosti. Rozprávanie, rozlámané do útržkovitých fragmentov, asynchrónnosť obrazovej a zvukovej stopy i cielená dramaturgia záberov dodržujúca dramatickú výstavbu (paralelná príprava nástrojov na poslednú večeru a finálnu deštrukciu) zasa naopak udržujú diváka vo vedomí, že sa díva na prostý film, ktorý je len režisérovou interpretáciou skutočných udalostí. Dvojaká je i gradácia a koncepcia celého filmu, ktorý dlhými precíznymi zábermi čičíka a v druhej polovici pozvoľne prechádza k príprave na klimax preradený na maximálnu rýchlosť. Tým i napriek tomu, že s odoberaním šiat zo šatníka odoberá z filmu posledné zvyšky emócií, má koniec až explozívne drastický účinok (za ktorý vďačí brilantnej psychológii charakterov). Čo však možno snímke vyčítať je až príliš konkrétna a radikálna ľavicová obžaloba, čo je známkou miernej nevyspelosti. Práve tu stráca body oproti exkluzivite Hanekeho neskorších, viacznačných filmov, v ktorých sa snúbi um a elegancia s priestorom pre voľnú interpretáciu. Druhou výčitkou voči filmu je pocit, že si občas herci nie sú plne vedomí zámeru a zmyslu konania postáv, ktoré predstavujú a plne nezdieľajú režisérovu autorskú víziu. Vo všetkom ostatnom inteligentná a precízna príprava a naporcovanie moderného západného konzumu podľa jeho vlastného návodu. A keď už nič iné, možno to brať ako čiernu komédiu, ktorá vám poradí nový spôsob otvárania šuplíkov. 80% P.S.: Mimochodom, skutočne sa nejedná o Hanekeho debut. (08.01.2015)