Siedmy kontinent

Vždycky když se dívám na nějaký film, prvořadým kritériem hodnocení je, jestli vidím, že tvůrce ví, co dělá, nebo to náhodně střílí, jak mu to přijde dobrý. U Hanekeho o důkladném promyšlení výstavby snímku nepřemýšlím, to tam prostě je. Další otázka ale je, jestli s jeho stylovými volbami (a s mravními východisky) souhlasíme. A tady už mám problém. Scény ničení domu jsou prostě strašlivě zdlouhavé. Dá se sice uvažovat nad tím, že tím režisér zprostředkovává divákovi informaci, kolik času zabere zničit všechen balast věcí, kterými se obklopujeme - z čehož se pak stává důkazní materiál pro kritiku konzumu. Já ale úplně nevěřím, že divák potřebuje sledovat deset minut záběrů na stříhání triček, aby tohle všechno došlo. Střih funguje už od počátků kinematografie jako prostředek narativní zkratky, která je všeobecně sdělná. Ve výsledku: Sedmý kontinent stojí a padá na úderné pointě, což z něj dělá film na jedno použití. Přesto sílu a vypovídací hodnotu nepostrádá, jen už si ho nepustím znovu. (14.08.2019)

Odosobnené úkony každodennosti. Nemenný rituál. Rok za rokom to isté. Kariéra sa postupne napĺňa, reprodukčná funkcia rodiny tiež. Čo ďalej? To isté? Ale kdeže. Ostáva perspektíva. Nádej na svieži vietor zmien dokáže divy. Zanechať prácu, školu, predať dom. A miesto prežívania obratom rúk zmeniť z usporiadaného sveta germánskej systematiky na austrálsku pustatinu. Haneke je konštruktér. Vykonštruuje si problém, jeho radikálne či šokujúce riešenie a presný postup. Dokonale to zrežíruje. Ak k tomu potrebuje barličku "skutočného príbehu", je to smiešne. Pretože spôsob spracovania konkrétnej udalosti vždy rašomónovsky prevrátia "skutočnosť" na tvorivú fikciu vytvorenú mysľou režiséra a štábu. Fassbinder dokázal viac - vyčerpávajúco zachytil emočné protirečenia aj lapsusy vzťahov. Cez túto maškarádu falošnosti podryl systém morálnych a právnych noriem, ktoré sa všeobecne rešpektujú. Popritom dokázal porozprávať silný príbeh. Haneke ide na vec inak, ale stále ostáva v pozícii snaživého učňa. V zásade všetky jeho filmy sú konštrukty o príčinách zla, absencii citov, prázdnote života a paranoji ako syndróme doby. Tu niečo potešilo, iné zarmútilo. Potešila scéna peňazí spláchnutých do hajzla. Zarmútili umierajúce rybky. Naozaj bolo nutné v mene "umenia" likvidovať živé tvory? (28.08.2014)

Rád bych vzkázal svému kamarádovi, který mě donutil se jít na tento film podívat, že ho za to upřímě nenávidím. Opravdu mi z toho nebylo ještě pár dní dobře. Jako takový se mi pak film velmi špatně hodnotí. On je totiž natočený dokonale! Jenže pak se dostáváme na tenký led smyslu jeho sdělení a opodstatnění jeho existence. Například KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krzysztofa Kieslowského, který je svojí sílou a depresivností srovnatelný se snaží odpovědět na celou řadu otázek a přináší určitou vypověď o absurditě trestu smrti. Jenže tento film je jen koncentrovaným trestem a utrpením. Jaký má smysl takový film? Proč nám to Michael Haneke dělá? Někteří říkají, že je to nepodstatné a že umělecké dílo si žije po svém dokončení vlastním životem. Jelikož se ale mám veskrze rád a nerad si ubližuju, tak si budu také žít dále vlastním životem, bez filmů Hanekeho. (28.01.2011)

Spadnul jsem do mlejnku na maso se jménem Sedmý kontinent a Michael Haneke ze mě udělal sekanou. K tomuto filmu by se měla přibalovat antidepresiva. Je celkem k neuvěření, že už na konci 80. let dokázal Haneke v Rakousku (!) takhle radikálně pojmenovat ubíjející povahu konzumeristické společnosti. Jinak teď s odstupem to funguje i jako nemilosrdná destrukce ostalgie. (24.04.2012)

Už dávno ma nejaký film tak vnútorne nerozsekal ako toto majstrovské dielo od Hanekeho. Sociálna dráma o rozklade jednej rodiny, ktorá nemôže nikoho nechať chladným. Bezcieľnosť, bezútešnosť a chladné vytriezvenie... Je natočená veľmi dobre, realisticky, pre diváka nie je žiaden problém dosiahnuť empatické vcítenie do charakterov jednotlivých postáv. Je tu množstvo momentov, ktoré postupne budujú chladnú, mrazivú atmosféru od scénky ku scénke a to až do mrazivého pekla kdesi hlboko pod Siedmim kontinentom (manželkin tichý plač v aute, dcéra v škole...). Čo Haneke ubral na racionalite a istej mindfuckovosti snímku (tak ako to je u jeho neskoršej tvorby), to pridal k emotívnej stránke a celkovej dusivej a nepríjemnej atmosfére, výsledkom čoho je drvivá priamočiarosť. Záver je šokujúci, strhujúci, depresívny, presne podľa môjho gusta čo sa týka priamočiarej, chladnej a depresívnej drámy s maximálne realistickým účinkom. Film bude vo mne ešte dlho rezonovať. (29.07.2015)