Děti se vracejí

Pekné, umiernené a zmierlivé... len škoda, že asi až príliš také. Ale natočené je to s citom a zmyslom pre detail, tu Kitano samozrejme nemá problém. Možno je to môj problém, že ma osudy týchto dvoch flákačov bez akéhokoľvek zázemia (žiadna rodina, žiadne priateľky... zámer? aký?) nestrhli tak, ako som u tohto režiséra zvyknutý. (08.03.2008)

Klasicky Kitanovsky pomaly film, ktory sa tentoraz venuje pribehu dvoch mladikov behom posledneho rocnika strednej a ich zivotnym cestam po skole. Popritom sledujeme este pribehy par dalsich spoluziakov. Film je zamerany hlavne na ich profesnu drahu a sukromie, ci uz rodina alebo priatelky, je uplne ignorovnane. Potom co sa rozdelia cesty ustrednej dvojky, tak uz sa film prilis nevenuje ani ich priatelstvu. Akurat z toho vyplyva pointa, ze kym boli spolu, tak sa im darilo, kedze sa povahovo doplnali. Jeden schopny introvert a druhy nie prilis nadany ale odvazny extrovert. Jednotlive pribehy nie su prilis popreplietane a odvyjaju sa samostatne. Cely film vyzera ako take Kitanove zamyslenie nad tym ako sa mohol odvíjať jeho život podla toho aku karieru by si vybral. Nakoniec urobil dobre, ze sa stal komediant. Aj ked mne jeho komedialny styl nesedi a uzivam si poeticky seriozne filmy ako je tento. Gansterska linia tu nema velky priestor, takze fanusikovia jeho gangsteriek, tentoraz budu sklamani. A ani ako boxersky film by som to rozhodne neoznacil, aj ked tu ma box velky priestor. Proste len take pohodove zamyslenie, aj ked u niektorych príbehoch s trpkym vyustenim. Uz tradicne si zasluzi vyzdvihnutie nadherna hudba. Mne pribeh tychto dvoch kamaratov perfektne sadol. 8/10. (11.01.2017)

Vy jste mě naučili kouřit! Vy jste ze mne udělali slabocha! Snaživý snímek vytvořený na objednávku Mezinárodního svazu skautské mládeže. Příjemný obrazový styl, hrozná hudba, naštěstí relativně málo vtipů (obávám se, že to není jen Kitanova úchylka, tahle doslovnost v humoru). Exotická pohlednice ze spořádaného Nipponu, děkuju pěkně. (24.05.2012)

Mistrně vyprávěný příběh jedné problémové chlapecké dvojice, která si ve škole nedá pokoje. Masaru, jenž vyniká svojí aktivitou a drzostí, dělá "kariéru" u yakuzy, ale právě kvůli nedostatku odvládání narazí. Šinji má naději stát se vrcholným boxerem, ovšem jemu uškodí zase pasivní přístup, když se nechá zviklat kdekým a nedokáže si stanovit, co vlastně chce. Celkově tyto dva příběhy - ještě doprovázeny střípky osudů dalších středoškoláků, kteří se rozbíhají do života, - skládají podobenství o tom, jak snadno lze narazit a jak ošemetnou záležitostí je horkokrevná hlava i příliš submisivní povaha. Film je podán retrospektivně, často jen v letmých zkratkách, nepůsobí tedy zrovna logicky strukturovaným, nýbrž spíše poeticky načrtnutým dojmem. (22.07.2006)

Dva mladíci Masaru a Šindži se potkají po letech a vzpomínají na staré časy na střední škole, kdy se většinu času flákali a blbli, Šindži jako ten nesmělejší a Masaru jako ten průbojnější a drzejší. V tomto filmu se Takeši Kitano ohlíží za tím kam se jeho životní dráha mohla ubírat skrze pohledy na studenty střední školy, z nichž někteří se dají na dráhu manzai komiků, jiní k taxikářům, další k boxu a celkově velmi pečlivě vykresluje různé lidské charakterové vlastnosti hlavních i vedlejších postav a dělá tak samozřejmě se spoustou vtipu. Pěkně je v tom vidět i šikana na střední, jakuzáci jako ti "rošťáčtí strejdové" a zároveň nekompromisní vrahouni, zákulisí tréninku sportovců a programu bavičů a spousta dalších detailů jako snaha středoškoláků dostat se do pornokina atd. odkazující k vlastním zkušenostem Takešiho Kitana z jeho středoškoláckých let. Nejvíc prostoru pochopitelně dostane hlavní dvojice kamarádů, kteří mají na to to někam dotáhnout, ale díky vlastním charakterovým vadám směřují tak leda do problémů. Toto se týká i spousty vedlejších postav a spoluvytváří to celkový dojem z filmu, který vyzní velmi pozitivním způsobem, i když se hlavní hrdinové, obvykle vlastní vinou, dostanou do problémů, ze kterých se asi nedá dostat jen tak ze dne na den. Na koho prostě nezapůsobí poslední dialog mezi Masaruem a Šindžim tak pozitivně jak má, tak ten prostě vůbec neví :). Děti se vracejí jsem viděla už asi milionkrát a vždycky se na to dá podívat znovu, protože spousta vtipů je tam prostě neokoukatelná, má to zase pěknou hudbu a velmi příjemně se na to kouká, ale vždycky tomu něco možná chybí na tu pětku, i když nevím proč, protože u některých hlášek se už pomalu směju dřív než zazní stejně jako se směju už jen v očekávání střihu na další události ve scénách jako učitelovo nové auto a podobně. Prostě úplně klasika :) ale zas si pořád nejsem jistá, jestli to na tu pětku je nebo ne, tak počkáme až na další kouknutí. (19.12.2010)