Kikudžiro

Výsledné hodnotenie (86%) je podľa môjho skromného názoru trošku prepálené. Aj keď si osobne myslím, že je to nie vôbec zlý film, Kitano máva aj lepšie dni. Zábavné prvky sú občas zábavné aj preto, že vyznievajú veľmi komicky a trápne. Najlepšie sú na tom vážnejšie pasáže, ktorých je sakra málo a pritom snáď, ako jediné fungujú bezchybne. Emocionálne to teda nie je až také, aké to byť mohlo. Príbeh však plynie pomerne rýchlo a konieckoncov takýto filmový road trip nezabije nikoho. 70% (23.07.2008)

Když jsem si pustila film a viděla osamělého chlapce Masaa a trochu natvrdlého strýčka Kikudžira (bezchybně zahraného režisérem), zajásala jsem, že jsem si vybrala dobře a těšila se na jejich cestu, doprovázenou krásnou hudbou Joea Hisaišiho. Příběh se slibně rozvíjel a během 120 minut kvalita a poutavost neklesla, právě naopak, objevilo se tam i několik vtipů, které rozesmějí, zejména v podání Kitana. I přes to, že jejich cesta trvá na plátně dvě hodiny, tvůrci nemuseli řešit problém nedostatku nápadů, jak se bohužel často stává. Nápadů totiž měli dostatek a dokázali je ztvárnit tak, aby bavily. (06.11.2010)

Pro diváka, který zná Kitanovy filmy, může být představa jeho filmu, kde jednu z hlavních rolí hraje malý chlapec, docela úsměvná. Přesto Kitano dokazuje, že takový filmu umí natočit a to velmi citlivě. Avšak i drama o hledání Masaových rodičů je okořeněno typickým Kitanovským němým, ale škodolibým humorem. Snímek sám o sobě připomíná film-cestu, kdy se dva věkově rozdílní lidé vydávají na letní pouť Japonskem, jenže zde máme cíl, při pohledu na opuštěného chlapce, neustále na očích. Jak jejich putováni pokračuje, postava Kikudžira se jakoby proměňuje - z nezodpovědného muže se v očích Masaa stává otcem, z pohledu diváka dítětem. (14.01.2006)

Když jsem před časem viděl z dílny Takešiho Kitana jeho akční krimi thrillery z přelomu 80. a 90. let, nedovedl jsem si vůbec představit postupný přechod pana režiséra např. až k takto poetické komedii s dětským hrdinou... a ona je tohle (snad až na jednu drsnější příhodu s pedofilem) vážně milá a příjemná záležitost, která se často nenásilně blíží k dojemnému filmu pro celou rodinu. Současně však Kitano v Kikudžirovi nadále zachovává svůj pomalý styl s věčně bloudící postavou a také přímočárým svérázným humorem (který je zde podobně jako v Sonatine přítomný někdy i ve střizích během nečekaného sledu záběrů). Na začátku cesty či seznámení s novými lidmi tu pokaždé figuruje nejistota, váhání, napětí... nenastane-li odmítnutí, z nutnosti pobýt spolu se vyvíjí vzájemné hledání a s typickým „kitanovským“ humorem, ke všemu opět s panem režisérem v hlavní dospělácké roli, se pak nalezení proměňuje v nejednu odzbrojující rošťárnu. Na styl plný pomalých poetických scén (mj. z podmanivého přímořského prostředí), často s náhlými skoky do takto spontánního humoru, jsem si chvíli musel zvykat, ale podařilo se mi naladit, že mi ve výsledku trochu překážely jen ty podivné snové sekvence, které mi až na tu poslední do zbytku atmosféry filmu příliš neseděly (nejvíc ta s opětovně se objevujícím pedofilem). Oproti tomu se mi hodně líbilo uvádění jednotlivých kapitol barevnými obrázky s psaným titulkem z hravého dětského pohledu. Inu, strejda dělá (také) blbiny... Oceňuji, že skrze strýčka Kikudžira coby poutníka na cestách, rovněž strádajícího a hledajícího, vysílá film rovnocenné poselství směrem k dětskému i dospělému divákovi. [85%] (28.06.2023)

Rozhodně to není všední film, ale brada mi nespadla. Kitanův "strýček" je opravdu mazák a klouček měl nervy ze železa. Nechat si nadávat za špatné typy na dostizích nebo prosedět dvě noci v autobusové čekárně, to už chce nějaké sebezapření. Pod bodrou slupkou ale dříme zlaté srdce, jasně..... ale bylo to - zvlášť v některých partiích - zbytečně dlouhý. (24.01.2005)