Kikudžiro

Dojemný příběh chlapce putujícího za svou matkou Takeshi opepřil tím, že do něj přidal sám sebe. Jeho věčně ubrblaný a nadávající strýček je nejspíš poslední člověk na planetě, kterému by kdokoliv svěřil dítě. On je to tak trochu takový japonský KOLJA, který tolik netlačí na city. Jen je hravější (část s motorkáři a spisovatelem u jezera byla jako návrat do dětských let) a možná i neuvěřitelnější. Osobně mi tentokrát trochu nesedli snové sekvence a možná zbytečně zdlouhavý začátek. (22.07.2012)

Že soused Kikudžiro je třída zjistí malý Masao když se s ním vydá hledat svoji maminku, která pracuje téměř na opačném konci Japonska. No, ona tam ve skutečnosti žíje se svoji novou rodinou a o Masaa se tak musí starat babička, s kterou se moc dobrodružství nezažije. Ale se "strejdou" Kikudžirem, který je schopný nadávat do debilů komukoli a kdekoli a tím přitahovat problémy jak magnet železné piliny, zažije Masao mnoho nevšedních zážitků. (03.11.2008)

Když jsem před časem viděl z dílny Takešiho Kitana jeho akční krimi thrillery z přelomu 80. a 90. let, nedovedl jsem si vůbec představit postupný přechod pana režiséra např. až k takto poetické komedii s dětským hrdinou... a ona je tohle (snad až na jednu drsnější příhodu s pedofilem) vážně milá a příjemná záležitost, která se často nenásilně blíží k dojemnému filmu pro celou rodinu. Současně však Kitano v Kikudžirovi nadále zachovává svůj pomalý styl s věčně bloudící postavou a také přímočárým svérázným humorem (který je zde podobně jako v Sonatine přítomný někdy i ve střizích během nečekaného sledu záběrů). Na začátku cesty či seznámení s novými lidmi tu pokaždé figuruje nejistota, váhání, napětí... nenastane-li odmítnutí, z nutnosti pobýt spolu se vyvíjí vzájemné hledání a s typickým „kitanovským“ humorem, ke všemu opět s panem režisérem v hlavní dospělácké roli, se pak nalezení proměňuje v nejednu odzbrojující rošťárnu. Na styl plný pomalých poetických scén (mj. z podmanivého přímořského prostředí), často s náhlými skoky do takto spontánního humoru, jsem si chvíli musel zvykat, ale podařilo se mi naladit, že mi ve výsledku trochu překážely jen ty podivné snové sekvence, které mi až na tu poslední do zbytku atmosféry filmu příliš neseděly (nejvíc ta s opětovně se objevujícím pedofilem). Oproti tomu se mi hodně líbilo uvádění jednotlivých kapitol barevnými obrázky s psaným titulkem z hravého dětského pohledu. Inu, strejda dělá (také) blbiny... Oceňuji, že skrze strýčka Kikudžira coby poutníka na cestách, rovněž strádajícího a hledajícího, vysílá film rovnocenné poselství směrem k dětskému i dospělému divákovi. [85%] (28.06.2023)

První den letních prázdnin, malý Masao žije s babičkou a kamarádi mu odjeli na prázdniny a tak si nemá s kým hrát. Vyřeší to útěkem za svojí maminkou, kterou ještě nikdy neviděl a na cestě mu bude dělat společnost "příjemný" strýček Takeshi Kitano :) První polovina je opravdu výborná, skvěle jsem se bavil, ono to snad ani jinak nejde při pohledu na to, co Takeshi na obrazovce vyvádí. Vyzdvihl bych scénu s tipováním čísel na cyklistických závodech, prostě super :) Druhá polovina je opravdu o něco slabší, méně vtipnější, ale stále výborná, někdy mi přišlo, že tempo vyprávění je snad až moc pomalé. Posledních 15 minut je ale opravdu výborných... "- Ten tlustej se pohnul! - Kdo že se pohnul? - Ty jedinej si tady tlustej! :)"... Celkově tak 90%, ale musím se přiklonit nahoru, protože Hisaishiho hudba je opravdu nádherná, hlavně ústřední melodie celého filmu, která se hraje možná trošku na škodu hlavně v první polovině filmu je naprosto úžasná :) No a road-movie já rád, tahle sice není úplně klasická, ale je skvělá, musím prostě dát pět hvězdiček. (24.01.2005)

Nádherná lyrická báseň o chlapci, který měl byl o prázdninách sám, ale nakonec bylo všechno jinak. Masaova pouť za maminkou, kterou touží spatřit, je nevšedně pojatou road movie, které dal Takeshi Kitano výtvarným hereckým i režijním pojetí svojský styl, který je někde mezi dětským deníčkem a poetickou vřelostí evropského vypravěčského filmu. Epická žíla je defacto druhotná a příběh v pravém slova smyslu vrcholí tehdy, když má film odslouženu asi polovinu stopáže. O něj ale tak dalece nejde. Jde o požitek a procítěnost. Kitanovo umění udělat z cesty chlapce a jeho průvodce – "strýčka" hrubána, vejtahy a kašpara od nátury – nevšední a s labužnickou pomalostí recitovanou báseň o lásce, naivitě a dětství, dosahuje absolutní dokonalosti. Kamera se často distancuje od přímé dějovosti a libuje si v lyrickém panoramatizování, střih zdánlivě rozbíjí tok času a podává často střípky událostí, výtvarné doplňky a Masaovy sny dodávají všemu magický ráz. Kikudžiro je v jádru takový Kolja po japonsku, ale tam, kde byl Svěrák dojičem slz, je Kitano působivým básníkem, který dobře pochopil, že kouzlo není v explicitnosti sdělovaného. Jeho film má neobyčejný humor, který zajišťuje sám režisér svou rolí obhroublého klauna (svým způsobem velice podobného postavě Shinkichiho z pozdějšího Kitanova filmu Zatoichi). Humor "strýčka" je plný přehmatů, přehnaného sebevědomí a velmi křupanského chování, pod kterým se ale skrývá dobrá duše. "Strýček" přitahuje různé další podivíny, s láskyplností stvořené a sehrané figury, které Masaovi zařídí ty nejpodivnější a nejhezčí prázdniny. Ohrané? V tomhle balení nikoli. Navíc hudba dvorního kapelmajstra Hisaishiho je prostě a jednoduše geniální a svojí křehkou krásou a nestylizování přesně vystihuje hořko-sladkou notu Kikudžira. Protože Kikudžiro není jen filmem o nacházení a radosti, ale především o ztrácení, která nás nutí nacházet. Je to film, který se jako mozaika složí a ještě pozdě v noci jsem těžko dusil záchvaty smíchu, když jsem pozoroval celý obrazec z odstupu. Pohlazení po duši, nic lepšího mě nenapadá. (24.01.2005)