Sonatine

Reziser takeshi Kitano /Zatoichi, Autoreiji/ je znamy svojim pristupom k filmu, kde na jednej strane sa siri filmom brutalita japonskej Yakuzy a na druhej z filmu sa siri radost z filmovania, prijemna ludskost a komicke vsuvky. Jo, Kitano je povazovany za japonskeho Tarantina a coraz viac chapem preco. Pribeh nie je strhujuci, ale zachovava si nemenne tempo a par brutalnych prestreliek sa tiez najde. Dejova linia tuvsak je pritomna, len nie je tak v popredi. 70 % (01.03.2016)

Prvni gangsterska pulhodina je nuda k uzoufani, Kitano by se mel vazne vykaslat na ty sve Yakuza choutky. Jakmile se ale story presune na plaz, kde si Takeshi doslova hraje za doprovodu tradicne excelentni hudby Joe Hisiashiho, je to uplne jina dimenze. Kdyby tak vypadal cely film, bylo by to na 5*, v tehle forme je to jen lepsi prumer a opet plati, ze Hisaishiho soundtrack ma vetsi hodnotu, nez samotny Kitanuv film. 6/10 (29.12.2010)

Skoro som po tych rokoch, ked som nevidel starsie Kitanove filmy, zabudol na to akym pomalym minimalistickym stylom toci. Nuda to sice nie je, ale miestami je to fakt az prilis rozvlacne a nebyt nadhernej hudby, tak by to bolo dost nezazivne. Pribeh o Yakuzakovi, ktory je proti svojej vôli zapleteny do vojny gangov, ale pomaly uz zacina mat tento spôsob zivota plne zuby, co najviac vystihuje samotny zaver. Je to poeticke, skôr zalozene na atmosfere. Viac ma zaujala druha polovica filmu v ktorej Yakuzaci len tak blbnu na plazi, kym cakaju na dalsie pokyny. Film je natoceny v dlhych pomalych umeleckych zaberoch. Naproti tomu akcia je dost rychla a stroha. Ziadne cool finty. Par bleskovych vystrelov s brutalnym finišom. Vysledkom je tradicna kvalitna Kitanovka s pomalym tempom a mnozstvom scen komponovanych ako nadherny obraz. Treba sa na to naladit, co aj mne po dlhsej dobe, ked som si dal repete jeho filmografie, trvalo par filmov. 7/10. (31.10.2016)

Melancholická gangsterka, kterou bych potřeboval vidět ještě jednou. Hraní na pláži a celkově veselá nálada překvapivě dělá se zabijáků milé chlapíky, stejně tak romantická (?) podzápletka je hodně netradiční. Akce je krvavá a nekopromisní a o drsné vtípky taky není nouze. A Takeshi svým chováním připomíná mého strejdu (nemyslím střílení lidí). Když se bojíš smrti dlouho, dosáhneš bodu, kdy si budeš přát, abys zemřela. (31.05.2012)

Na ten zvláštní styl akčních krimi thrillerů Takešiho Kitana, jehož režisérský debut Ten chlap je magor! (1989) byl ještě mírně odlišný a stylově připomínal víc klasický neo-noir ze staré školy, si teprve přivykávám. Opět jednou zaskočen jsem dostal žánrovku v poněkud jiné podobě, než jsem očekával, nicméně oproti Říjnu 3:4, který mě nejenže hodně zklamal, ale v nejedné scéně doslova i znechutil, si mě tentokrát Kitano svým dalším svérázným devadesátkovým filmem dost získal a upoutal jako herec i režisér. Ještě zpočátku Sonatine vypadá jako vesměs tradiční gangsterka plná vzájemných vyjednávání, akce a radikálně řešených sporů v kruhu podsvětí. Postupně Kitano do dění navrstvuje gradující dávku nečekaných vtípků a žertíků, nimiž si gangsteři mimo jiné krátí čas během čekání na další pokyny a akci a já zjistil, že si tuhle svéráznost, která se snad nikdy nepřeklopí úplně do parodie, jen si poťouchle pohrává s absurdním a černým humorem, značně vychutnávám. Taky mě upoutaly ty dlouhé komorní scény, často i staticky snímané, přičemž o podobný styl se v kombinaci s absurdním humorem snaží v současnosti více režisérů, ale málokdy to na mě funguje tak, abych z toho neměl dojem čehosi spíše mdlého, než zábavného. Snad až na tu WTF hru v kruhu na pláži na jakési roboty(?), u níž jsem případný vtip nebo smysl nějak nepobral, mě zdejší humor převažně bavil, často přítomné tajuplné noční prostředí (přesně jako z noirů) přidávalo na stylové atmosféře a hromadné klaňačky před hotelovým vchodem patří k nezapomenutelným. Už teď jsem hodně zvědav a těším se na další Takešiho filmy, i kdybych to měl mít s jeho tvorbou nadále rozporuplně. [75%] (05.11.2022)