S láskou, Rosie

Když mi před Vánoci přišla pozvánka na novinářskou projekci "prvního romantického filmu roku 2015", začal jsem se strašně těšit - trailer vypadal velmi slibně a byla zde naděje, že nepůjde o klasickou romantickou komedii, jakých se už léta točí tuny. Velká očekávání - a nakonec i velký filmový zážitek. Největší zásluhu na něm má odzbrojující herectví Lily Collins - do ní se nejde nezamilovat, ona je prostě takové zlatíčko, že jí člověk odpustí i to příšerné obočí. A její postava Rosie je neuvěřitelná sympaťačka, které prostě musíte držet palce, protože se neleká života, má to v hlavě srovnané a sledovat její vývoj je strašně zajímavé. Jsem skoro v pokušení napsat, že Rosie je tak dokonalá, až film doslova zaráží svou nevyvážeností, protože většina mužských postav je zde naopak vykreslena jako naprostí idioti (s výjimkou Rosiina otce, který je pro změnu zcela bez chyby). Autorka předlohy, mladá irská spisovatelka Cecelia Ahern, je podle všeho dobře obeznámená se svou čtenářskou cílovkou, a dovede jí dobře vycházet vstříc, aby se většina čtenářek v postavě Rosie našla. A její literární úspěchy jsou nezpochybnitelné a tento film je jistě jen vydatně podpoří. Z filmu je právě podle mě hodně znát, že byl natočen podle (téměř) 600 stránkové knižní předlohy, z níž se určitě mnohé vypouštělo - místy uhání v čase skutečně mílovými kroky, což podle mě snese plocha románu mnohem lépe než film. Nota bene vypadají-li představitelé obou hlavních postav celou dobu stále stejně, vyjma jiných účesů. Zrovna toto je ale myslím film, u nějž není moc radno se v něčem malicherně kriticky rýpat, protože si člověk jen zkazí celkový zážitek. Prostě stačí jen koukat, bavit se a užívat si to - protože tenhle film je vážně zábavný. Držel-li jsem celou dobu Rosie palce, aby vše dobře dopadlo, uvědomil jsem si v závěru, že hlavní poselství tohoto filmu je až podezřele povědomé - není jím nic jiného než romantické přesvědčení, že jsou-li si dva lidé souzeni, cestu k sobě si nakonec najdou. S naprosto identickou výpovědí o světě přišel třeba už před lety Márquez ve svém románu "Láska za časů cholery" (v roce 2007 nepřiliš zdařile zfilmováno Mikem Newellem). A tak si člověk může na konci jen smutně povzdechnout, jaká je to škoda, že to stejně nefunguje i v reálném světě. Když se všude kolem mě při náběhu závěrečných titulků ozývalo dojaté posmrkávání, neměl jsem k němu taky moc daleko. UPDATE 19.11.2019 - Na druhé zhlédnutí po letech mě to opět hodně bavilo, a to především díky Lily Collins, která je zde skutečně okouzlující. Naopak Sam Claflin mi tam byl dost protivný a vadil mi tam. Vlastně jsem i nechápal, co na něm Rossie viděla, protože mi nepřišel jako nějaký skvělý kamarád, který by její život nějak obohacoval. (Btw. ten film vlastně říká - nedokážu však rozlišit, zda bezděčně či záměrně - že čisté přátelství mezi muži a ženami neexistuje). Celkově si myslím, že v rámci romcom žánru je to veskrze zcela standardní příběh, který drží dvě postavy dostatečně dlouho od sebe, aby je na konci (ne)překvapivě svedl dohromady (S láskou Rossie v podstatě kopíruje průběh vztahu Evžena Oněgina a Taťány, pouze s tím rozdílem, že Rossie má na rozdíl od Taťány o Alexe zájem od začátku do konce, zatímco on o ni až na konci), ale ritualizované žánrové schéma poměrně oživuje skutečnost, že je to to roztáhlé na plochu mnoha let, a hlavní hrdinka mezitím otěhotní, a to dokonce s někým jiným, než se svým vyvoleným. To by mohlo svádět k dojmu, že to bude působit více autenticky "jako ze života", ale podle mě ten film stejně působí dost učesaně a odtrženě od reality, Rosie v podstatě všechno dokonale vychází, a vyjma smrti jejího otce ji nepotká jiný zásadnější trabl (rozvod s nevěrným manželem zde nijak ukázán není, a vzhledem k tomu, že to stejně nebyl její vyvolený, nelze to považovat za negativní událost, ale za pozitivní, neboť jí uvolnil cestu do náruče Alexe). Vše tak může dospět do hodně přeslazeného závěru, který je vlastně od začátku dokonale předvidatelný, ač se to film sebevíc snaží ve svém průběhu kamuflovat. Navíc tam jsou některá otravná klišé, jako např. Rossie připoutaná k rámu postele v rámci milostných hrátek s jakousi náhodnou postelovou známostí, a dalo by se tam najít ještě mnoho dalších věcí, které mě tam iritovaly, ale myslím, že to bude prostě nevalnou povahou té literární předlohy, a pokud se něco na tomto filmu povedlo, tak je to prostě herecký výkon Lily Collins, a každý záběr na ni je radost, kterou si nechci kazit tím, že budu bloumat o věcech, které mě tam štvaly, a že jich nebylo málo. (07.01.2015) (menej) (viac)