Dohonit vítr

Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem… (07.04.2018)

Mně se na severských filmech líbí mimo jiné ještě jedna věc. Nechají divákovi volný prostor, nenaservírují mu to všechno do puntíku, ale máš fantazii a oči, tak taky trochu přemýšlej. To podstatné se stejně postupně dozvíme, ale viděli jste Anniny oči, když šla k babičce s kopretinou v ruce? Ty slzy a smutek? Annu hrála Marie Blokhus výtečně. Její city, které nám odkrývala buď právě v těchto situacích a nebo ty umně skrývané, kdy byla v blízkosti Havarda byly dokonalé. Byla to směsice emocí nejen těch, které na mě vykukovaly z několika tváří hlavních protagonistů, ale kde se měly možnost projevit i u mě, když jsem například sledovala dědečkovu proměnlivou náladu a postupné sbližování se svojí vnučkou. K tomu vhodný hudební podkres a exteriéry, po kterých jsem měla touhu zamířit tam alespoň na jeden týden a pokochat se osobně tou nádherou. (12.01.2015)

Po návratu Anny domů po 10ti letech se postupně rozkrývají jednotlivé motivace a tajemství postav, Annina brunátného dědečka, zemřelé babičky, samotné Anny i Havarda, který má vyrobit rakev pro babičku a Annina dávná láska. Hlavní roli určují krásné exteriéry krajiny s minimalistickým herectvím, kdy se vše ukrývá k gestech, náladách i pohledech. Je to taková malá severská detektivka, kdy je na snaze diváka, zda všechny detaily postřehne:-) V hlavě mi utkvěla scéna, kdy Anna jde sama navštívit mrtvou babičku s kopretinou v ruce...aneb vezměte si kapesník. Vrátit čas zpět nejde a najít cestu k sobě samotné i k zemřelé babičce a jejím posledním dnům je těžké. Velmi se mi líbil postupně roztávající vztah mezi Annou a jejím dědečkem. Snímek ocení především ti, kdo mají silný vztah k prarodičům, jinak to bude jen milý snímek. Pro mě byl díky tomu velmi osobní. Doporučuji. (03.09.2016)

V hlavní roli vítr a bolest ze zlých vzpomínek na mrtvé, které na rozdíl od nich nelze pohřbít, protože jsou i po letech živé. Postavy tedy před nimi alespoň utíkají. Anna do Německa za kariérou a nepříliš funkčním vztahem, její dědeček do dobrovolně zvoleného vyhnanství samoty a tesař Håvard k práci a péči o malou dcerku. Když smrt Anniny babičky zapříčiní jejich setkání a každý z nich se musí podívat pravdě do tváře. Dohonit vítr je citlivá a poetická záležitost, kde silněji než slova mluví propracované záběry sychravé pobřežní krajiny a také gesta a tváře hlavních protagonistů, zvlášť Marie Blokhus, která hraje Annu. Odpustit sobě je často těžší, než odpustit druhým. „Však když jsem posoudil vše, co jsem vytvořil svýma rukama, za jakým cílem jsem se lopotil, všechno bylo bez významu, pouhé pronásledování větru.“ (05.05.2016)

Příjemný komorní snímek, který si tak pomalu plyne a postupně lehce načtrtává, co se stalo v minulosti hlavních postav. Za největší devizu filmu považuji nádhernou scenérii, nejspíš se to natáčelo v severním Norsku, takže by díky golfskému proudu by nemuselo být nesnesitelné do této oblasti zavítat. (25.03.2014)