Blade Runner 2049

Podezřívám triviálnost zápletky, že měla jen za úkol příliš nerozptylovat od impozantní technické stránky. Básník Villeneuve komponuje jevy z antiutopistického prostředí originálně, ale přitom s respektem ke Scottově odkazu, production design je bezchybný, úderné duo Zimmer & Wallfisch rezonuje s Vangelisem a pak je tu čarovná, vždy v konkrétních barevných tónech laděná skutečnost, že 1.pád: Kdo, co? Deakins, 2.pád: Bez koho, čeho? Bez Dia. Divácky nekomfortní délka nevadila, naopak přispěla k plynulosti vtažení do bezútěšného světa budoucnosti bez budoucnosti. Když pominu diskutabilní funkčnost děje, drobné vady vidím jen v upozadění neo-noir motivů (náplast přes nos ještě nedělá z Káčka detektiva Gittese) a v některých hereckých představeních. Gosling nemůže skrývat svůj omezený rejstřík za to, že je replikant a Ford mně chvílemi připadal, že neví, co po něm vlastně chtějí. To snad viděl i Jared Leto, ale víte co. All those moments will be lost in time, like tears in rain… (19.07.2018)

Film roku? Nejspíš ne. Výborný výsledek? Určitě. Villeneuve dokázal, že je pro tuhle látku asi ideálním režisérem; s úctou vycházel ze Scottovy klasiky, zároveň si do ní protlačil svůj vlastní styl. Ne všichni to musejí brát nutně pozitivně, ale v důsledku má nový Blade Runner komornější atmosféru, kulisy nejsou tak živé a tempo je ještě pomalejší než u jedničky, ovšem kyberpunkový duch zůstal. Villeneuvova pečlivost je též patrná, a tak předkládá vypiplaný příběh, jenž se dlouho předlouho rozjíždí, na konci však do sebe hezky zapadne. Možná by to mohlo být katarznější a akčnější, ale přepálenou okázalost zrovna od Villeneuva čekat nemůžeme. Zimmerova dunivá hudba plní funkci a Deakins maluje obrazy, jaké jsme letos snad ještě neviděli. Gosling nemá charisma jako kdysi Ford (což je vidět ve chvílích, kdy jsou spolu), ale i tuhle hlavní roli utáhne. Ovšem všechno, co popisuji, pouze slouží k podnícení myšlenek o hranicích lidství. Co je a co není člověk? A kdo to může rozhodnout? Filosofie jedničky je na hranici mainstreamu posouvána dál a v tomhle ohledu si tým tvůrců zaslouží pochvalu. (27.12.2017)

Melancholická romance, která do slova a do písmene opisuje zápletku z Drive, jen jí zasazuje do deštěm a whiskey nasáklých kyberpunkových kulis, které jsou neskutečné archporno. S každou další scénou se člověk propadá do tohohle dokonale vybudovaného světa jak Alenka a ani po 160 minutách se mu z něho nechce zpátky do reality. Navíc ta pomalost a zadumanost v kontrastu s jinými současnými blockbustery paradoxně působí neskutečně osvěžujícím dojmem. (07.10.2017)

Komentář obsahuje kromě porce hejtu taky SPOILERY. Nejvýraznější vzpomínka den po zhlédnutí: Ryan Gosling měl fakt cool kabát, kterých bych si na zimu taky rád pořídil. Blader Runner 2049 je v kontextu současné hollywoodské produkce bezesporu nezvyklý film (podobným způsobem jako Spectre). Postavy, myšlenky a atmosféra jsou pro něj důležitější než zápletka. Hlavní hrdina přitom v příběhu nehraje tak významnou roli, jak se dlouho domnívá (a my s ním), což posiluje dominantní pocit existenční úzkosti z nemožnosti mít osud pevně ve svých rukou. Většina scén začíná o něco dříve a končí o něco později, než je potřeba k předání nezbytných informací. Jiné scény mají pro příběh zanedbatelný význam a slouží hlavně k navození specifické atmosféry nebo dokreslení fikčního světa. (Za originální nápad lze považovat i rytmizaci vyprávění pomocí úmrtí ženských postav, v posledním aktu zemře snad každých deset minut jedna, což ale svědčí spíš o nedostatku citu scenáristů než o jejich vypravěčských schopnostech.) Problém je, že tohle všechno drží pohromadě stylisticky fádní (zaujala akorát scéna v baru s „vypadávajícím“ zvukem, ve které Ford profackuje Goslinga) a přímočará melodramatická story o synovi hledajícím (s pomocí dřevěného koníčka) otce a otci hledajícím dceru (o závěrečném náznaku třídní revoluce, odpovídajícím svým jednoduchým zpracováním young adult románu, raději nemluvě) a celý film je ve své podstatě mnohem čitelnější, doslovnější a generičtější, než si o sobě myslí a než by odpovídalo pompéznímu aranžmá (nejzásadnější odhalení vidíte na plakátu). Blade Runner stejně jako zbytek Villeneuveovy tvorby potvrzuje, že film s herci tvářícími se celou dobu, jako kdyby jim někdo sebral oblíbenou hračku (což není v případě Goslingovy postavy tak daleko od pravdy) a natočený v táhlých záběrech doprovázených atmosférickým hudebním podkresem sice bude vážný a důležitý, ale jenom na povrchu. Zatímco Scottův film podněcoval množstvím nedořečeného k úvahám, v novém zpracování obstarávají veškeré filozofování za diváka postavy, vyjadřující se ve šroubovaných polopatických větách. Nám nezbývá, než žasnout, jak pěkně je to celé nadesignované (přinejmenším design zvuku by zasloužil Oscara), ale k tomu by stejně dobře jako takřka tříhodinový film posloužila coffee table book s fotografiemi výtvarných návrhů. Dost se obávám, že Villeneuveova Duna bude tím samým v bleděmodrém (resp. oranžovém). 65% (05.10.2017)

K prvnímu dílu si dodnes hledám cestu, protože své nezpochybnitelné myšlenkové výstřely schovával do příliš jednostranného vyprávění. Teď Fancher s Greenem takový koncept staví na hlavu a za každou zdánlivě jednoznačnou scénou či linkou nechávají nenápadně rozehrát nepočítaně filozofických či psychologických motivů. Kolik toho ve mně zarezonovalo i po obyčejné reklamě nebo jednom pohledu do dáli. Nechat diváky takhle dlouho čekat na toho, na koho se podle plakátu stejně v první řadě nedočkavě tetelí, si nemůže dovolit jen tak někdo a překvapuje mě, kolik deprese se v tom čekání skrývá. Rok 2049 má ve Villeneuveho podání ve svých koutech hromadu bolesti, která ale paradoxně probouzí dávno zapomenuté radosti, schované ve vzpomínkách, "které někdo prožil". Z hloubi duše vytrhává nezlomnou touhu žít či existovat a dokazuje, že nový Blade Runner rozhodně není chladný a kdo říká, že ano, ten ho snad ani nevnímal. Gosling se totiž pro role plné ukrývaných pocitů narodil, takže to vnitřní lomcování i stoupající vzdor jsem s ním prožil do poslední kapky. V mém případě tak šlo o intenzivní, díky étericky lehké i dunivě prostupující hudbě extrémně emocionální zážitek, kdy mě příběh v nečekaných chvílích řezal až někam do srdce, kouzlil hořké slzy a jediné, co na něm bylo chladné, byl sníh, déšť a nálada světa, ve kterém se odehrál. (06.10.2017)