Duch nad zlato

Zelenka nad zlato. Co je to za barvu?! No tohle je u mě Zelenka(vá) barva, pane diváku. Zelenka nebo tuhle pohádku spálím! A já si jdu vařit kafe. Jinoch Vojta se vydá do světa a zabloudí do staré jeskyně, ve které objeví poklad. Náhle se mu zjeví neznámý muž s aristokraticko-mušketýrskou vizáží, a i přes určité varování, ho nechá odejít s pořádnou hrstí dukátů. Ve skutečnosti se jedná o ducha italského zlatníka Arnolda, kterého jeho hrabivost stála život, a za kterou i po smrti musí plnit přání tomu, kdo vlastní kouzelné křesadlo. V nedalekém království mezitím vládne naivní král Kryšpín, který má sice dceru hezkou jako obrázek, ale sám je rozumu mdlého, navíc má za vrchní rádcovou hamižnou pijavici Mínu, která je vynikající manipulátorkou, co se jeho osoby týče. Vojta po nočním dobrodružství navštíví hostinec, a hned naletí lakomému a vychytralému krčmáři, který větří obohacení na úkor mladíkovy naivity. Vojta využije Arnoldových služeb, aby zaplatil podvodnému krčmáři údajný dluh vzniklý za hodování spojené s místní tradiční oslavou a sám se poté vydá na zámek v přestrojení za syna barona, aby z princezny Rozálie, skrývající se před světem, sňal dávnou kletbu, jež nad ní visí. Od té chvíle se rozběhne zběsilý kolotoč bláznivých situací, který se hned tak nezastaví, se sympaticky absurdním podtextem i vyzněním a noblesním Preissem, který více než ducha připomíná variaci na barona Prášila, a jehož přízvuk je roztomilý společně s gesty, jež patrně dokonale odkoukal z italsko-francouzských komedií. Pohádková komedie scenáristy a režiséra Zdeňka Zelenky, volně inspirovaná Andersenovým Křesadlem, na mě vybafla naprosto invenčním pojetím, sršela důvtipem, originálními postavami i situacemi a neotřelou svěžestí, o čemž si spřízněné (novodobé) zatuchlé televizní pohádky, mohou nechat jenom zdát. A zdál by se jim zatraceně dlouhý sen, protože tady všechno šlape "magnifique", a v rámci televizní pohádkové tvorby, to nebude hned tak překonáno. Nejde ani tak o zápletku, která stejně po krátké chvíli poněkud ustoupí do pozadí a vyklidí místo pro nesmírně originální gagy, hlášky, situace, strkanice a mini příběhy odehrávající se mezi osobitými postavami, ale hlavně o interesantní epizodnost, která v rámci vyprávění příběhu plném hereckých hvězd zcela nečekaně funguje. A že se tady sešla opravdu perfektní herecká sestava. Hamižnice Jiřiny Bohdalové je ve svém ohyzdném namaskování až téměř "comicsově" bizarní, Vojta Františka Skopala je sympatický mladík, jehož dobrotu mu věříte každým coulem a ve světě se neztratí, akorát s tím roubíkem v ústech si při svém zatčení poradit nedokázal, princezna Veroniky Kubařové není žádná fiflena, ale přemýšlivá moderní princezna, která pro spravedlnost udělá cokoliv, včetně chvilkové změny image, Jan Hrušínský si svého pitomého krále (mám-li ho tak nazvat) docela užíval, Martin Dejdar do svého krčmáře "propašoval" i určitou "ozákovitost" a Viktor Preiss si postupem času po vzoru hrané postavy pohádku ukradl jen pro sebe, a jím pronesená neodolatelná hláška: "nakradl jsem toho tolik, že mě ani v pekle nechtěli", nabrala kultovní punc. Vyšla z toho pohádková komedie s příměsí nenásilného libozvučného humoru okořeněná patřičnou dávkou tvůrčí originality. 60% (18.01.2014) (menej) (viac)

"Tak poklade, a teď už mi můžeš být ukradený !! Ani vidět už tě nechci !!" ;) Nad neveselým stavem současné české pohádkové tvorby jsem lomil rukama v komentáři k nesrovnatelně kvalitnějšímu Strachovu Šťastnému smolaři, který mi vlil novou naději do žil, což se ovšem o Duchu nad zlato, kterého natočil na objednávku České televize rutinér Zdeněk Zelenka, rozhodně říci nedá, ačkoliv režisér vlastně jen vcelku potvrdil svou povadající režijní i autorskou značku, už totiž přišel s jistě zdařilejšími pohádkami s Nesmrtelnou tetou v čele !! I tato jeho zřejmě nejpovedenější záležitost však spatřila světlo filmového světa před víc než dvaceti lety, přičemž se mi zdá, že jak Zelenka stárne, stále více mu unikají "moderní" trendy, které zřejmě viděl jen z rychlíku, a on si prostě jen dál točí po svém a stále více Troškaří, když s tím svým vyčpělým situačním humorem stále více přepadává přes hranu únosnosti, a jeho solidní režijní řemeslo i chvályhodné výpravné lokace, které však mohly být rozhodně využity lépe, se tak dusí pod tíhou stále více otravných postav, které se nedají nazvat jinak než nevkusnými karikaturami, které neomlouvá ani tento zdánlivě benevolentní žánr, o silně nevěrohodných motivacích postav a nepřehlednosti příběhu s velmi kolísavým tempem, kterému v jistých pasážích nepomohou ani ty odkecané zrychlovačky, ani nemluvě !! Nebo že by si Zelenka opravdu myslel, že děti nemají žádný vkus ?? Bizarní příběh o duchu zlatníka, který potrestán za svoje mamonářství a lakotu musí sloužit tomu, kdo právě vlastní kouzelné zlaté křesadlo, se opravdu jen velmi volně inspiruje poměrně temnou pohádkou Hanse Christiana Andersena Křesadlo, kterou Zelenka ve svém scénáři odlehčil, ač rozhodně myslím, že až příliš, zbaběle připsal některé pasáže i charaktery silně parafrázující legendární pohádky jako Princ a Večernice, Obušku, z pytle ven i zmiňovanou Nesmrtelnou tetu, obměnil i stěžejní postavy, když psa nahradil duchem Itala a hlavního hrdinu coby vojáka chasníkem na zkušené, navíc vsadil na osvědčenou hereckou sestavu, v níž tak nějak napůl úspěšně manévroval mezi neustále se opakujícími tvářemi a hereckými šaržemi svých pohádek a naopak zástupci mladé generace, přičemž zásadní problém jsem měl hlavně s debutujícím Františkem Skopalem v roli Vojtěcha, který mi prostě vůbec nesedl, ta jeho nesympatická držka však dost odráží i jeho špatně napsanou postavu, která vyznívá úplně jinak než v Andersenově předloze !! Vojta je sice totiž dobrák od kosti, ale hlavně idiot, který v tom světě moc rozumu nepobral, scéna s vysvobozováním ukazuje i na jeho nešikovnost, celou dobu spoléhá na něčí pomoc a jediné, co mu nemůžete mít za zlé, je fakt, že se zamiluje do princezny v podání roztomiloučké Veroniky Kubařové, která se mi naopak i herecky líbila moc, když pominu pasáž, kdy v převleku zkouší přechytračit Bohdalčinu rádcovou Hermínu !! Chápu, že Jiřina Bohdalová se už většině diváků musí přejídat tak, až jim leze ušima, s tím problém osobně nemám, nicméně Jiřina i přes to, že i s hlasem Rákosníčka zahrát špatně neumí, se mi zde zdála otravná natolik, že jsem si kupodivu až ke konci příběhu uvědomil, jak neuvěřitelně je oteklá !! Rozhodně odpudivějším dojmem na mě zapůsobil retardovaný, rozuměj zdegenerovaný, král Jana Hrušínského, tahle stylizace, v níž ho poslední dobou vídám stále častěji, se mi zdá až nedůstojná, naopak mi příliš nevadil hostinský šizuňk Martina Dejdara !! Nosnou postavou, která příběh fatálně pozdvihá z vod příšernosti, se však v každém případě stal právě duch s až fanfarónským šarmem, jehož jak jinak než skvělý Viktor Preiss učinil jakýmsi zvláštním, byť i díky hercově kvalitě i nadhledu fungujícím, mixem italského bohéma putujícího po vzoru barona Prášila noční oblohou s postelí, která sice neoslní, ale odpovídá oné prášilovské poetice, a Jacka Sparrowa.. Většina dětských herců obstála na výbornou, což poslední dobou také nebývá příliš zvykem, stejně jako moc povedená hudební složka Jiřího Škorpíka.. Můžeme se samozřejmě dohadovat, zda by samotný klasický přepis Andersenova Křesadla nevyzněl působivějším či čistším dojmem, nicméně dostát dramaturgickému zadání vánoční pohádky si v ničem nezadá s bruslením na hodně tenkém ledě, protože obdarovat příběh vkusnou zábavou, dostatečně nosným a poutavým příběhem s lehkou moralitou už nezvládli i osvícenější režijní praktici, když v posledních letech jako jeden z mála obstál snad jen Jiří Strach se svým Andělem Páně !! (21.02.2014) (menej) (viac)