Spider-Man: Návrat domov

Konečně Spider-Man hodný 21. století. Jsem rád, že se režisér Jon Watts a producent Kevin Feige vydali vlastní cestou a neopakují klasický origin story o smrti strýčka Bena a kousnutí pavoukem. Superhrdinský snímek o dospívání a hledání vlastní zodpovědnosti nemohl skončit lépe. Filmu vévodí hlavně výtečný Michael Keaton a samozřejmě Tom Holland, pro jehož obličej a tělo mám jednoduše slabost. Když se objevil pouze v trenýrkách, bylo na co se koukat. (31.05.2019)

Nejsem vůbec velký fanoušek komiksových filmů, o to více jsem byla překvapená, jak moc se mi nový Spider-Man líbil. Získal si mě především přístup, hlavní hrdina je patnáctiletý kluk a film na to nezapomněl ani na minutu. Jedná se hlavně o teenagerovskou komedii, ta superhrdinská část je až druhořadá. Nechybí tady klasická teenagerovská klišé a zvraty, to mi ale vůbec nevadilo, akce není vůbec velkolepá a třeba takové finále by v běžných marvelovkách tvořilo desetiminutový úvod, ale díky skvěle pasujícímu humoru a hercům (Tom Holland je sympaťák roku) jsem si to jednoduše užívala. Jo, nový Spider-Man mi hodně sedl. (05.07.2017)

Oukej, tak jsem si to nechala rozležet hlavou. Nejenže se mi moc nelíbil ten film, který extrémně spoléhá na to, že je divák obeznámen s veškerým mýtusem kolem, že si sám pro sebe nechává jenom sérii (občas celkem dobrých, uznávám) džouků a extrémně nemotivovaného záporáka, který je mnohem děsivější, když je jenom Michael Keaton (ale pořád bezdůvodně). Oblouk emocionálního poučení o rodině a zodpovědnosti je na úrovni dějového oblouku jedné epizody Kroku za krokem a čím víc člověk přemýšlí nad tím, jestli tam něco dává smysl, tím míň tam cokoliv dává smysl. Ale hlavně jsem taky dospěla k závěru, že asi nemám ráda Spider-Mana jako postavu/hrdinu. Ten permanentně excited a over-emotional klučina s neustálou potřebou komentovat svůj každý krok a uvědomující si nula zodpovědnosti za věci, co dělá a způsobuje (protože velká spousta toho je pro smích diváků v kině, ale proč by se tak chovala postava v rámci svého světa?), mi asi po deseti minutách začal lézt na nervy a už se potom nevykoupil. Teta May by měla být v titulcích uvedená vyloženě jako MILF, protože jak se vždycky a chová a je oblečená, tak mě vyloženě překvapila, že se jim tam někam někde nevešel alespoň jeden lap dance. A taky mi hodně, hodně začíná vadit RDJ a jeho provedení pana Starka. Už se vyloženě omezuje na to mluvit tak rychle a tak bez výrazu, jak to jenom jde, a taky mi přijde, že tak polovinu všech věcí dělá jenom proto, aby to vypadalo cool, a ne že by mu na tom doopravdy záleželo, takže proč by mi na něm vůbec mělo záležet? Bohužel jsou DC, nebo kdokoliv jiný, neschopni vytvořil Marvelu funkčního konkurenta v tom novém trendu nesmyslně drahých primárně (a pouze!) zábavných filmů mimikujících "realistický" svět natolik, aby vytvořili zdání, že v nich není vše vyrobeno z papíru. A tak mám dojem, že MCU, které bylo zpočátku slibovalo, že bude zábavné a svěží, postupně vyhnívá zevnitř, protože jeho filmaře nic nenutí být invenční, místo toho jsou jenom čím dál víc sebereferenční a vyprázdnění na všech špatných místech. Pořád si stojím za tím, že jediný film z celé série, který nevypadá jako režírovaný účetními roboty, je Winter Soldier. A možná trošku první Avengers, ze zpětného pohledu, ale to jenom proto, že ty ostatní beztvárné filmy včetně Homecoming v mých očích neustále snižují laťku. (31.10.2017)

Filmová varianta Iron Manova na dálku ovládaného obleku (na který zde také dojde). Navenek funguje bezvadně a splňuje všechno, co od něj očekáváte (přestože jde z velké části jen o nezávazné blbnutí, film uteče vcelku rychle), ale uvnitř je prázdný a chybí mu osobitost. Vyjma scén s Michaelem Keatonem, jehož komiksový Walter White mě bavil mnohem víc než Spider-Manovo dilema, jak zajistit světový mír a zároveň sbalit sexy spolužačku. Vulture by zasloužil sólovku, ve které do jeho obratně vystavěného příběhu nebudou zasahovat (povinné) odkazy k osmdesátkové popkultuře ani teenager válčící se svými hormony. Překvapilo mne, jak konzervativně film přes své zaměření na mladší diváky (zhruba ve věku Youtuberů, které oslovuje hned úvodní Peterův videodeníček), kteří by v sobě mohli mít trochu rebelantství, vyznívá. Učiněný anti-Deadpool. Charakterizace tety May začíná i končí u zkratky „MILF“ a druhá výraznější ženská postava je zde jen od toho, aby měl Spider-Man koho zachraňovat. Ze dvou hrdinů z lidu je správné pouze počínání toho, který jedná s posvěcením obří korporace (a za přispění jejích supermoderních technologií typů dronů), byť se snaží sebe i své okolí urputně přesvědčit, že Starka za zády nepotřebuje, což je podtrhnuto hned dvěmi patetickými scénami „last minute“ prozření. Nádech anarchie, která filmem bohužel není nijak zohledněna, v sobě má akorát Spider-Manovo nezodpovědné ničení cizího majetku (a ve finále pravděpodobně i zabíjení desítek civilistů), ve které opakovaně ústí jeho snaha konat hrdinské skutky. Také z toho důvodu funguje mnohem lépe patosu prostá civilní rovina, dialogové scény připomínající nám, že Peter je v nitru jen obyčejný kluk z ulice, který ví, kde v Queensu připravují nejlepší sendviče, ale s řešením závažných morálních dilemat vám nepomůže. Kdyby jej tvůrci netlačili k zodpovědnosti a nesnažili se jeho počínání napasovat do šablony superhrdinských velkofilmů, mohl by být nový Spider-Man mnohem přesvědčivější. Protip: vezměte si do kina tabulku se jmény vašich oblíbených seriálových postav a udělejte si čárku, kdykoli se na plátně mihne Earnest Marks z Atlanty, Lincoln Rice z Broad City, Bertram Gilfoyle ze Silicon Valley nebo Nacho Varga z Better Call Saul. 70% (03.07.2017)

Kdyby režisér Jon Watts uvedl tento v pořadí již asi desátý pavoučí reboot s názvem Spider-Boy: Recycling, ehm, pardon, Spider-Man: Homecoming na nějaké mezinárodní konferenci o klonování, dostalo by se mu potlesku vestoje, jelikož zde až na pár drobností máme co dočinění s takřka identickou kopií předcházejícího dílu série. V prostoduchém marvelovském světě je sice originalita považována za velké tabu, ale zdá se, že neustálá recyklace dané látky už začíná mírně iritovat i nenáročné komiksové diváky, jak také dokládá následující výkřik ze zadních řad kinosálu. Doslovně cituji: "Ty vole, voni tam snad pustili amajzing." Nebývalá příběhová plytkost, abnormálně hloupé chování postav či neskutečně primitivní dialogy už jsou v superhrdinském vesmíru považovány za nezbytný standard, ale Spider-Man: Homecoming vše dovádí do krajnosti, k čemuž bezpochyby přispělo rozhodnutí scénáristů o vytvoření pubertálního pavouka - Toma Hollanda, čímž snímek bez problému osloví i prepubertální publikum, které má koneckonců k marvelovským bezduchým výplachům po intelektuální stránce asi nejblíže. Odpad! (04.07.2017)