Dva dni, jedna noc

"Nápad jistě dobrý. Výsledky..." *** Je to můj druhý a asi i poslední pokus o Dardenny. Jejich filmy musí být skvělou pastvou pro intelektuály, kteří rádi píší inteligentní eseje, ale jsou bolestivým trestem pro vnímavé jedince, kteří místo sbírání postřehů, nápadů a rozvíjení konstrukcí o tom, co film chce říct, poctivě sledují, co doopravdy říká. Protože ten rozdíl je nebetyčný a k uzoufání. Nezávaznost a nahodilost jednotlivostí v celku banálního příběhu, povrchní a nedbalá konstrukce. Děj dospěje do finále, které pro něj režiséři předem navrhli, bez ohledu na všechno, co postavám mezitím do scénáře napíšou. Nějak to uběhne, mohlo by i jinak, události na sobě nejsou závislé, jsou zaměnitelné i vyměnitelné, i zanedbatelné, postavy je nereflektují, tzv. klíčové momenty (třeba pokusná sebevražda, nebo že na konci to bude osm na osm) jsou předem rozeseté a člověk, který vnímá organicky, si rve vlasy nad těmi jalovými, nefungujícími výplněmi mezi tím, zkratkovitými zjednodušenými výjevy, jejichž užití samo o sobě nemá žádný specifický smysl a účel (pakliže ho nechcete v eseji brilantně vymyslet). Rozhovory Sandry s kolegy, na nichž by se dalo vystavět třeba sžíravě chytré nebo dojemné nebo jakékoli jiné konverzační drama, tu nejsou vůbec klíčové, i když chtějí být, ani si je nemusíte pamatovat, nezáleží na jejich průběhu, který ostatně doslova nestojí za řeč, nemají obsah, vývoj, v podstatě jde vždy jen o to, aby Sandra u dveří položila otázku, něco se zahuhlalo, padl ortel a ona poděkovala a šla - záleží jen na jejich předem stanoveném výsledku, jenž má být signifikantní a výmluvný, protože to tak scénář chce, ne proto, že bychom to pociťovali. Mezi všeobecně panující předváděnou lhostejností a povrchostí unavených figur k situaci je i každá vzájemná náklonnost nebo nevraživost mezi postavami nahodilá a nepodložená, a všechny jejich výstupy působí jako nevěrohodné studentské etudy, emoce se předvedou, aniž by byly hlouběji podložené, jsou hysterické a křiklavé, jsou to jen odvedené výkony - tu má jeden kolega dvě minuty, aby se rozplakal studem, tu se má žena druhého kolegy osopit, tady manžel kolegyně předvést násilnou povahu, tam má jiný koukat zkroušeně, onde další - dosazujte si... stačí si to takhle přeříkat, abyste se kousali nudou - a film to jen otrocky vydefiluje, musíte to jedno po druhém vydržet. A přitom rozporů mezi tím, co se dokazuje, a tím, na čem se to ukazuje, je tam na každém kroku víc než logických a harmonických shod. *** Ale nehledě na tuhle polopatičnost sociálních konstrkutů, pro něž Dardenni poměrně nahodile využívají filmové médium (ty árie o jejich dokumentární kameře - prosím pěkně, já když se dívám, jak ta holka jde v tílku po vyklizené ulici ve středu záběru a snímá ji kamera, tak za zády úplně cítím filmový štáb a jak je to zinscenované... - Dardenni jsou spíš tak prostoduší, že jim to nechce nikdo věřit a povznáší se to na umění - oni pro mě ve filmu ztělesňují rozdíl mezi naivismem a naivitou, k dokumentární kameře mají setsakra daleko - nehledě na to, že se ta rádoby doku technika tvrdě tluče s evidentní vykonstruovaností scénáře), mě zlobí jejich nepohotovost, zpátečnická morálka a okoralost. Jestliže už filmem místo ukazování spíše sociálně promlouvají - cože to chtěli říct? V době, kdy konečně s novou silou na západě prosvítá, že každá placená práce je vlastně moderní způsob nevolnictví a otroctví, že lidi by měli mít nezadatelné právo na základní příjem, aby mohli sami podle svého rozvíjet svůj potenciál a budovat skutečné sociální vztahy, oni přijdou s fraškou o depresivní bleduli, jejíž "pracovní síla" a jakási nyvý a nevýrazný charakter se tu vyvažují v kolektivu proti peněžní odměně, kde přitom parta pracovníků namíchaných jako v reklamě Bennetonu mezi sebou nemá žádné vztahy, které by film dokázal ústrojně zachytit, výsledek volby je předem určený scénářem, nikoli dějem, a poselství je sice nejasné, ale zřetelně nemoderní. Mašinérie filmu se tu dře o mašinérii zaměstnávání a lká po chimérické lidskosti a spravedlnosti v systému, na který už dnešek dávno nazírá jako zavrženíhodné otrokářství minulého tisíciletí. Vždyť je to chuděrka hrdinka jako z pera Thomase Hardyho, jen v dnešních kulisách. Dardenni fakticky zaspali dobu, jako didaktici, esejisti i filmaři. *~~ (14.10.2016) (menej) (viac)