Láska na karí

Takové pohlazení po duši. Jistě, velkou vědu v tom nehledejte, ale co když skutečně existují zázraky, které lidi spojí a proč by to nemohlo být jídlo? Vzpomínáte, jak bylo nasnímané dělání omelety s madame Mallory? Když to dojalo mne, která vaří nerada, neboť vaříte, napatláte, podáte, sní se to a ještě je nádobí a už dílo za vámi vidět není, takže, musí to dojmout každého cynika. Velmi příjemný otec indické rodiny v podání Oma Puriho, Hasan, jeho syn, s upřímnýma očima, z kterého charisma doslova kapalo, v podání Manishe Dayala a pak madam Helene Mirrenové, to vše v krásné krajině, že mi na malou chvilku nevadilo, že tam nešplouchá Velká louže. Jen relaxujte a užijte si pohodu, proč ne? (15.03.2018)

The Hundred-Foot Journey splňuje vše, co si představuji pod pojmem sluníčkový film. Pohoda hustá, že by se dala krájet, herci do jednoho sympatičtí, křišťálově čistá láska byla přítomna taktéž a z těch mála vypjatějších momentů čiší takový klid, že ani nemáte potřebu držet hlavnímu hrdinovi palce nebo s ním soucítit, protože prostě víte, že všechno dobře dopadne a on se rozhodne správně. To je sice někdy na škodu, ale ne tady. No ale hlavně je tu spousta jídla, které ve mě vzbuzovalo reflexy Pavlovových psů a lednice plná vánočních pochutin mi najednou přišla šedivá a fádní. Jako bonus bych zmínil roli Helen Mirren, ve které tento symbol britského herectví ztvárnil patriotku Francie i francouzské kuchyně. Docela by mě zajímalo, jak se na to Frantíci tvářili. 80% (27.12.2014)

Když jsem před lety viděla Pravidla moštárny, byla jsem nadšená, připadalo mi, že Lasse Hallström vytáhl z předlohy to podstatné a zjemnil to podle vkusu amerického diváka s velkým vkusem. Potom přišla skvělá Čokoláda, která mi také padla do vkusu. Ale jak filmů přibývalo, stále více se vkrádal neodbytný pocit, že jde o filmové limonády pro většinového diváka. Vytrácela se jemnost a originalita, přibylo klišé. Láska na kari bohužel v tomto trendu pokračuje. Neurazí, nenadchne. (09.02.2017)

Já mám tyhle věci ráda, zvlášť pokud voní Indií. A ještě raději mám, když správný multikulti film neaspiruje za každou cenu na ostrovtip či "reálnou" podobu rasismu v hávu blábolů nebo naopak přesladí problematiku, která se přeslazovat z principu nemá (nebo nedej bože nedá). Tohle ovšem od začátku jasně jede na vlně milé podívané, která vás v závěru vlastně urazit nemůže, protože by si to nezasloužila. Hallström po neúspěchu posledních let tak přišel s něčím, co na odpoledne ocení většina populace: nevtíravý děj, nevtíraví herci, nevtíravá představa o životě menšin, za to vtíravá vůně, vtíravá atmosféra a vtíravý happy end. (15.01.2015)

,,VĚŘÍME, ŽE JÍDLO JE MULTI-SMYSLOVÁ ZÁLEŽITOST A URČITÁ KOMBINACE CHUTÍ A VŮNÍ AKTIVUJE ENZYMY A STIMULUJE SPECIFICKÉ ČÁSTI MOZKU, VE KTERÝCH VYVOLÁVAJÍ POTĚŠENÍ A TAKÉ VZPOMÍNKY PŘÍJEMNÝCH ZÁŽITKŮ…" /// Tak já byl stimulovanej až až! Indickej klučina s nadáním krysáka Remyho ve filmu o lásce, která neprochází žaludkem, ale kuchyní, a ve kterým bych vočima sežral i mrtvýmu z nosu. (No dobrá, tak trochu kecám…) Umírněnej, sympatickej humor, občas (sympatický) drama, sympatický obsazení… kýčovitý sbližování národů a lidí (- trochu jinak než TADY), který šíří pozitivní náladu a podbízí dojem z dobře vykonané práce. Nechávám se oblbovat. Navíc, když to francouzský maloměsto prozáří sluneční paprsky, stimuluje to (i mě!) určitý části mozku a nakažen pozitivní náladou prohlašuju: tohle žádná molekulární kuchyně netrumfne! Lasse Hallström potvrdil, že je mistr kýčovitejch romancí! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 2010 napsal Richard C. Morais, číst nebudu. 2.) Miluju dvě věci: indický jídlo a indickou hudbu! 3.) Thx za titule ,,Lenulinkaa“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ ne (10.12.2014)