Na vine sú hviezdy

Takže to máme: nemocná holka se seznámí s nemocným klukem, navzájem se podporují a zamilují a je to podle knihy a je to momentálně hit. Pochopím, že si tenhle film najde svou cílovou skupinu, možná že se bude skládat hlavně z mladých lidí, kteří ve skutečnosti nejsou "v klubu". Mluví se tam hojně o smrti a umírání, většinou s podivným nadhledem a humorem nebo se naopak vedou řeči jak v antické tragédii. Finišovalo se od poloviny filmu a tak moje slzné váčky, na které jsem, mimochodem, měla vztek, už pak neměly co dát. Hlavní představitelka byla výborná, její projev mi přišel jako spásné tlumítko mezi všemi hroty, hodila by se tak do podobného ale klidnějšího Tady a teď. Pokud bych ale chtěla doporučovat k tématu, tak Cenu za něžnost nebo 50/50. (24.09.2014)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Od filmu jsem očekával, že bude plačtivý, smutný, tragický, močopudný (chtělo se mně u něj chcát), předlouhý, předvídatelný a zamilovaný. A můžu napsat, že i takový byl. Jenže neplánovaně vyvolal spekulace o mé inklinaci k fetiši. Sám netuším, zda představa, že píchám holku s hadičkou v nose, je srovnatelná s píchotem holky s piercingem v nose. Když mě tato myšlenka náhle přepadla, až do konce filmu jsem se bál, abych v něm nenašel odpověď. Chtěl jsem i nadále setrvat v bláhovém nevědomí. Sexuálních zkušeností přece jen pomálu, naštěstí jsem z toho lišácky vyvázl. A definitivně mohu prohlásit, že mně na smrt nemocné pacientky nevzrušují, amputované nohy se mně hnusí, a že píchat holku se zlomeným srdcem, což se mně v minulosti stalo, není totéž, jako obšťastnit holku v pokročilé fázi rakoviny, kdy nám bující metastáze u toho pějí rekviem. Neklid málem způsobil, že jsem si přestal všímat kvalit filmu. Než se párek z Rakovníku do sebe zamiloval, bylo vše dobře posazené. První jejich "lovískování" ovšem odneslo všechny kry originality i příjemně vtipného nadhledu, přičemž jsem už jen druhou polovinu vyhlížel, kdo si vytáhne Smrťáka Lohniského, a spustí se nějaký smutný song. Nebylo vůbec těžké identifikovat, kdo se z těch dvou titulek nedožije. Z dvojice na smrt nemocných milenců překvapivě lépe zahrál Ansel Elgort, což jsem nečekal. V jiných filmech nepředvedl vůbec nic. Shailene Woodley fakt horší, účes na nic, ale zase sám to odehrát nemohl, takže tam prostě byla. Willem Dafoe byl dobrá figurka, jeho ožralý spisovatel to rozjel, o zábavu se zase staral Nat Wollf. A určitě nepochválím dvouhodinovou stopáž. Ta je přepálená, občas bylo nemálo znát, že příběh nemá moc co vedlejšího nabídnout. Cestovatelská vsuvka v podobě cesty do Amsterdamu, na jejímž konci nás čekal frustrovaný spisovatel Dafoe, byla hodně křečovitá. A zobrazování esemesek v "dětské" grafice mohli vynechat. I přepečliví rodiče už mě srali. Nenadálý příchod pohrdavého Dafoe na pohřeb, to byl nejhorší scenáristický fail z celého filmu. Úplně to pokazilo auru kolem jeho zvláštní postavy. Vesměs film disponoval příjemným pocitem z blížící se smrti náctiletých, což se o každém filmu z podobného ranku prohlásit nedá. 8/10 (16.01.2018)

Škoda, že se tenhle film zařadí mezi mé oblíbené, a já si ho už zřejmě nikdy nepustím. Protože Shailene Woodley a Ansel Elgort podali jedny z nejpřirozenějších hereckých výkonů. Proto je to škoda, a proto si ho už znovu nepustím. Protože kdyby nehráli tak skvěle, tolik by mě to nevzalo. A k příběhu ani nemám slov. (20.05.2015)

Jasné, niekto si môže hovoriť, že je to citová vydieračka, ale ktorý film s touto témou nie ? Za seba hovorím, že som spokojný. Beriem na vedomie, že nám to tvorcovia pekne ešte posypali cukrom, ale predovšetkým musím vyzdvihnúť ústrednú dvojicu, ktorá to zahralo fakt dobre (pár percent pridám navrch, že v lietadle ty sopliaci pozerali môj obľúbený film Aliens). Tak isto aj režisér vybudoval dobrú atmosféru, dialogy tiež slušne šlapu, no záver filmu mal prísť o niečo skôr, pretože kým sa doslova dovleče, ste už dosť vyžmýkaný. Inak celému filmu aj tak najviac pomohli M83 a ich song Wait. 80% - 4* (29.09.2014)