Na vine sú hviezdy

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Nechápu, kde se bere ta potřeba nadějný a sympatický film potopit naprostým utopením v slzách. Začátek byl fakt slibný. Hlavní dvojka, ze které jsem měl už předem větry, neb Elgort vypadal podle fotek víc jako holka než Woodley a naopak, si mne hned získala svou sympatickou neokoukaností a positivním přístupem k životu (a smrti). Byla prostě radost se film koukat, (ne)příjemně překvapil Dafoe a už jsem se tak vnitřně šteloval i na těch pět hvězd. Potom jsme začali přisypávat cukru, což mne tedy zklamalo, ale na druhou stranu jsem si říkal, co by to bylo za americký film bez trochy toho patosu. Ano, trochy. I tady se sice našly lepší momenty (házení vajíček s Isaacem), ale celkově už to šlo celé do kopru, falešným pohřebem počínaje a doopravdickým konče. Je to škoda, ale nedá se svítit. Ten konec byl hrozný... a hlavně zbytečný. Každému bylo jasné už z první půle, jak moc se milují atd atd... 60% (05.06.2014)

Z půlky feel-good oddechovka, z půlky vydřený doják. Hvězdy nám nepřály těží z výborně obsazených hlavních hrdinů a šibalského scénáře, v poslední třetině ale přeci jen dojedou na to, že musí hláškovací polohu opustit. Natahované finále nicméně všechna pozitiva nezažene, pořád se tedy můžete těšit na jednu z nejlepší dramedií poslední doby. (8/10) (06.06.2014)

Bál som sa totálne gýčového slzavého údolia a nakoniec je to veľmi príjemne slzavé údolie so strašne sympatickou hlavnou dvojicou. Navyše mám pre teenagerské filmy slabosť, a tento patrí k najlepším. V rámci žánru som chorý - plačte sa to napr. na 50/50 alebo nebodaj na Philadelphiu síce nechytá ale také Intouchables to v mojich očiach bez problémov strká do vrecka. Cynici nekukajte pre istotu ani trailer aby vás nekleplo (28.10.2014)

S filmami o umieraní sa v poslednom čase roztrhlo vrece. Tento snímok je na podobnom princípe ako napr. Now is Good (2012), len mi to prišlo o niečo emocionálne chudobnejšie. Nezasiahlo ma to tak ako uvedený príklad. Z dvojice zaľúbencov vynikla hlavne Shailene Woodley. S chalanom som mal trocha problém. Radosť som mu neveril, prišla mi až príliš teatrálna, ale v smútku tromfol ešte aj svoju spoločníčku. Myšlienky, ktoré vo filme odoznejú nie sú zlé, niektoré mi však prišli ako umelo vsunuté, aby film dosiahol vyššiu sladkosť. Žiaľ u mňa to malo opačný efekt, som skôr za tvrdú realitu ako umelo presladenú romancu. Preto kvality Pre moju sestru (2009) alebo Neklid (2011) to nedosiahlo ani zďaleka. Stále to však vidím na nadpriemer. 70/100 (14.09.2014)