Creed

"Trénujeme, abysme vyhráli, ne se nechali zabít." Zbloudilá spermie Apollo Creeda vyrostla ve velkého černého kluka a jak už to v americkém snu bývá, hned druhý zápas v ringu si zaboxovala o titul mistra světa. Já proti tomu nic nemám, neboť koučující Rocky nemá k sarkastické poznámce daleko, ale je na to bohužel sám. Navíc všichni boxeři jsou jako ze života - plni filozofických mouder a to se skousává trošku hůř. I ty slepice najednou běhaly nějak pomaleji a trénink neměl pořádnou šťávu, ale kdybych napsal, že mi setkání s Rockym nebylo příjemné, tak bych si studem musel celý týden vytírat zadnici s nasazenými boxerkami. (06.06.2016)

Tyhle filmy mám rád a málokdy mne zklamou. Příběhově klasická pohádka ovšem bohužel bez emocí, tedy Southpaw v tomhle ohledu zvítězil. Jordan sympaťák, Stallone kamarádský a souboje na jeden záběr téměř bez střihu dech beroucí, škoda, že byly pouze dva, ale za to slušně dlouhé i adrenalinové. Nenudil jsem se. 75% (28.12.2015)

Ne všechno funguje na lusknutí prstů a je to i případ tohoto filmu. Emocionálně se mě Creed vůbec nedotkl a přijde mi, že vznikl jen proto, aby si Sly mohl ještě jednou zafilosofovat. Právě Stallone je (společně s hudbou) jedinou světlou stránkou snímku, ale už to semnou prostě nic nedělá. Svižně natočený, ovšem zbytečný recyklát. (05.12.2016)

Scénář podle šablony a tak trochu trojka ROCKYHO (kde Creed trénoval Rockyho) naruby s ozvuky čtyřky (Creedova smrt), kdy Rocky trénuje Creedova syna. Ten mohl být snadno otravnou figurou, ale díky Jordanovi je to sympoš, a Rocky - se kterým se divák vždycky znovu rád setká - naštěstí dostal spoustu prostoru. Takže i když to není nic objevného, spolehlivě to vzbuzuje patřičné emoce od napětí po (nostalgické) dojetí a kouká se na to dobře. (15.12.2017)

Anaboliky vytahanou a zkrabatělou kožku už holt nevyžehlíš a svlíkat se v sedmdesáti do trenek by tedy bylo neetické až nemravné. A tak Sláj moudře zchátral a zpapučovatěl a snažil se předat rukavice mladší degeneraci vybouchaných palic. Bohužel už ne tolik moudře pustil z artritických rukou jak režii, tak scénář, a nechal kultovní sérii plně v nezkušených tlapách jakéhosi podivně ambiciózního negerského aktivisty. A je to rázem v prdeli! Ten Rodny King junior se sice všemožně snažil o retro silvestrovskou patinu a patos, nicméně do nich všemi otvory cpal angažovaného Afrorokyho a na legendě tak zprasil, co se dalo. V hlavní roli pózuje necharizmatický a nesympatický jeliman, který by se spíše hodil do nějakého tklivého dramatu se smutnými čokoteplouši než do ringu a jemuž od počátku z celé prdele přejete, ať jej někdo z těch učebnicově zlých bělochů co nejrychleji sundá. Do toho se vám snaží vsugerovat, že k boxu se nejvíc hodí vypatlaná recitace, a tak vám z hudebního podkresu slézají nehty a jen s hrůzou očekáváte, kdy do toho nějaký ten AjsFak zarepuje Ájofdztájgr. Musím připustit, že úvodní polovina je vcelku kulantní, nostalgicky odsejpápá v nejlepších Rokyho tradicích a první zápas dokonce i připomíná box. Pak se ale cosi zle zvrtne, náš kakaový rohovník začne otravně cvrlikat s jakousi árendbí briketou, hledat své přičmoudlé já, trousit přitom odporně cukrkandlová životní moudra ghetového filosofa a naprosto nezáživně trénovat s dědou Silvestrem, až je to téměř k nesnesení. Finální pěstičkovaná s britským tuponěm pak předvede to nejkokotštější a nejhnusněji natočené statické mlácení po tlamách bez krytí, jaké jsem kdy viděl, tudíž Sláj neSláj, výsledný dojem osciluje okolo prdele a máte z toho asi tak stejný zážitek, jako by se vás v boxerské rukavici snažil vyprstit Muhamad Ali a pružíc v kolenou při tom procítěně přednášel Černý muž pod bitchem otrokáře žil. Jestli plánujou dvojku, tak doufám, že se do ní prorve Drago junior a po krátkém strečingu s Brigitou Nýlsen toho afrogeje pošle expresním hákem za taťkou. (30.12.2015)