Nepijte vodu

Televizní Allen bez New Yorku, v nedobrovolném držení na ambasádě v nepřátelské zemi a v panice, snad až příliš zmatený, což však vyvažují situace nezvyklého Woodyho rozněžnění v případě obdržení zbraně, emocionálně vyhrocený zaoceánský telefonát s obchodním partnerem a řada dalších, hladinu zábavnosti udržujících Woodyho výstupů, kde v jeho blízkosti klesá zajímavost všech ostatních postav, které v podstatě jen vykrývají přihrávky a doplňují interiér, někteří dokonce splývají s tapetami, jak trefně vyjádřil Oskar :-) (08.09.2013)

Tento Allenův televizní snímek, zdaleka nedosahující kvalit jeho celovečerních filmů, nezapře, že jde o adaptaci starší divadelní hry, žel notně rozředěnou… Řadu skvělých vtipů potápí nudný nedějový děj, psychologicky neprokreslené postavy se míhají v rádoby historizujících kulisách bezčasého mikrokosmu a celek, očekávatelně pointovaný, se podobá spíše sešpendlenému varieté: i tomu ale něco chybí, třeba úkrok na nebezpečnější půdu vyšší absurdity, sebeironie a fantazie, dosažitelných třeba písňovými nebo snovými vstupy – nějakým půvabným šílením. Takto jsem měl pocit, že si jen listuji zbytečně konceptualizovaným zápisníkem jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů. Přesto jsem se nejednou opravdu zasmál, ale bez pocitu, že pobyt na americké ambasádě v Praze ještě někdy zažiji. A to jsem kdysi, nevěda o tomto filmu, snil, že Woody Allen jeden ze svých filmů v Praze natočí… (10.03.2018)

Je vidět, že základy téhle bláznivé satiry jsou ve Woodyho začátcích, protože takhle kousavý na základě neskutečné kadence hlášek už desítky let není. Tím spíš jde o zajímavé propojení staršího námětu s novějším provedením a o čiré herecké mistrovství. A to ať už vás nejvíc baví hlavní neurotik, dokonalý konspirátor kněz-kouzelník nebo smůlou provázený prozatímní šéf ambasády. Mistrova pohříchu zašantročená perla. (21.10.2011)

Rodinka amerických buranů je v totalitní zemi považována za špiony a než diplomacie vyžehlí všechny faldy, čeká v nedobrovolném azylu americké ambasády. Tu dočasně vede nekompetentní protekční synek velvyslance. Mám malinký problém s tím, že takto nastolená zápletka by se dala využít i jinými způsoby a některé vedlejší postavy mají větší potenciál, než jim film dovoluje ukázat. Středobodem filmu jsou zejména Woody Allen a Julia Kavner jako rozhádaní manželé Hollanderovi - jsou většinou k popukání legrační, ale stejně jako jejich nešťastný hostitel jsem si občas přál, aby na chvíli někam zmizeli. Právě postava ambasadorova syna, který by raději dělal něco jiného, ale má ctižádost dokázat otci svou užitečnost a vlastními silami vyřešit tuto zapeklitou situaci, by teoreticky mohla být lídrem příběhu. Michael J. Fox se ale nedokáže prosadit a kdykoli je v jedné scéně pohromadě s Woodym nebo Domem DeLuisem, začne být strašně pasivní a splyne s tapetami. Jinak jde ale o výbornou situační komedii. Z Woodyho tvorby má asi nejblíž k Darebáčkům. 80% (27.02.2011)

Původní verzi jsem neviděl, ale brzy porovnám. Proč ovšem Woody, jsa nespokojen, nenatočil svou 100 % autorskou verzi dokonaleji? Tento film v mnohém připomíná nejnovější mistrův počin, To Rome with love, tedy alespoň tu část, ve které se vyskytuje Woody. Také tady tento věčný nespokojenec a brbla přilétá s manželkou do cizí země, a jako něčí host všechno a všechny se satirou a hypochondrií sobě vlastní nemilosrdně stírá. Právě jeho repliky jsou nejzábavnějším prvkem nového filmu, a jsou, po pravdě řečeno, tím jediným zábavným v Don't Drink the Water. Kavner, Fox i Bialik mu jen přihrávají a Woody řádí. Zábavné, místy velmi, ale dojem kromě mírné chaotičnosti dokonale kazí roztřesená (snaha o dokumentární nádech?) kamera klouzající z jedné postavy a jedné strany místnosti na druhou. (21.10.2012)