Attila Marcel

Attila Marcel nabízí spoustu barev, světla a hudby, hravost, úsměvné i smutný scény a navrch příjemnou atmosféru. Bohužel je ale celý strašně předvídatelný, a to včetně nataženého a nechutně samoúčelného konce (osobně bych dal závěrečný střih hned po pěkné pasáži na hřbitově navíc za doprovodu ukulele). Ve výsledku to je to tak na slabší 4*, nicméně Chomet mě i napodruhé potěšil a asi si tohoto režiséra budu v budoucnu všímat o něco víc. (14.07.2014)

Attila Marcel vraví, že ak máte niečo nevysporiadané v živote a súvisí to s detstvom vyrazte do lesa na magické huby. No ak máte v susedstve tetku-bylinkárku, nemusíte ani to. Po vypití odvarku vypúlite oči, zavrátite hlavu: a je to tu. Na myseľ vyvstanú priezračné odpovede na otázky typu: Prečo ma vždy niekto do niečoho núti? Prečo robím, to, čo robiť nechcem? Prečo počúvam fašizoidné príkazy svojich tútorov? Prečo vediem tak nudný život? Prečo som poslušný robot? Všetko cez presvetlené okamžiky zasunutých šuflíkov pamäti. Priezračné a jasné, až tak detsky jednoduché. Nebyť teda záverečnej scény na pláži (áno tej po titulkoch - kto ste ju videli?), ktorá celé to optimistické nadšenie trochu skepticky znejasňuje. Všetko v objatí hudby a farieb a scén pripomínajúcej šálku čaju a čučoriedkového koláča v prírodnom altánku, v tieni starých stromov. Polahoda pre všetkých, ktorí podľahli čaru nemej kinematografie a nezabúdajú, že film je predovšetkým o možnostiach obrazu, zručne vystavaný dej je len dobrým korením, ktoré je dobre ak sa použije, ale nemusí ho byť vždy za hrsť. Stačí po troškách. Dobrého filmu, dobrých byliniek, húb, voňavej hebučko vláčnej bábovky s jablkovým čajom. (27.07.2014)

Attila Marcel má nenapodobitelnou atmosféru. Vizuál jako z kresleného filmu a netradiční postavy. Co postava, to originál, až si říkáte, jestli to režisér myslí vážně. Zakřiknuté třicátníka Paula si vychovávají jeho tety k obrazu svému. Je tudíž pianistou, který na svou slávu teprve čeká, ale zatím je tetám vždy po ruce a ony mu za odměnu zajišťují vždy zásobu jeho oblíbených sušenek a svou dusící péči. Dokud Paul nenarazí na sousedku, která si ho pomoci svých netradičních metody nevezme do parády a nepomůže mu zjistit, jací byli jeho dávno mrtví rodiče a tím pádem i kdo je on. Ve filmu se toho moc neděje, nebo se to děje stále dokola. Občas se stane něco bizarního, občas si všímáme detailů. Je to stejné jako Paulův život, dokud nepřepne na jinou kolej. Atilla Marcel je francouzský film libující si sám v sobě a ve své divnosti. Ale tady to není na škodu. (07.06.2014)

Tohle je přesně ten feel good film, který mi už zase nějakou dobu chyběl. Sylvain Chomet nezklamal a dokázal odvyprávět zábavnou poetickou hříčku osudu i bez animovaných postaviček. A když už se zdá, že si tempo příběhu v poslední třetině vystačí se setrvačností, nastoupí mohutný závěr, jenž uzemní i toho nejzarytějšího pochybovače. Více takových francouzských barev… co vlastně dneska dělá takový Jean-Pierre Jeunet? (12.02.2016)

Je zajímavé, jak máme každý jiný pohled na filmovou tvorbu, ale já si myslím, že je to svým způsobem obohacující. Příkladem může být třeba film Paříži miluj tě, který někomu nesednul a pak tento, který zase tak trochu minul mě. Nápad byl výborný, vrátit Paula pomocí záhadného čaje zpátky do minulosti za účelem jeho vytrhnutí ze stávajícího stavu nudné rutiny a v podstatě umírání zaživa, ke smysluplnějšímu životu. Po vizuální stránce to byla barevná pochoutka, opravdu se bylo čím kochat. Ale co jsem nebyla schopná akceptovat, byla přílišná překombinovanost. Sylvian nám to chtěl předložit originálním způsobem, ale já se tentokrát nechytala. A co mně moc nepřidalo, byl i samotný Paul, který na mě působil tak, že jsem nebyla schopná ho litovat, moje empatie se zkrátka nedostavila, tak jak by to bylo v jeho případě žádoucí. A to nemluvím o jeho tetičkách, které hrály zřejmě velmi dobře, ale já bych s nimi při nejlepší vůli nevydržela ani minutu. Zkusím ještě nějaký jiný Chometův snímek, třeba jsem jen nebyla v tom správné, rozpoložení. (28.11.2014)