Ida

Celou dobu mě to svou rozvleklostí sralo takovým způsobem, že se probudilo moje iracionální já a snažilo se mi rozmluvit sázku na Idu v oscarových bojích. Přesně takové artové sračičky plné utrápených pohledů totiž Akademie vždy ráda ocení a tím ještě podpoří evropské režiséry zatvrzele vzpomínající na údajně zlaté časy Bergmana a Tarkovského, aby i nadále točili pseudointelektuální bláboly, na které do kina nikdo nechodí, což vede k upevnění výsadního postavení zámořské produkce na našem trhu. Pawlikowski měl alespoň soudnost a vystačil si s velice rozumnou stopáží. (11.01.2015)

Takhle by točil Bergman... kdyby neuměl psát a neměl cit pro dialog, psychologii postav a výběr herců. Na Idě je zajímavá jen kompozice snímků, vše ostatní je buďto nuda nebo teatrální póza typická pro většinu polských filmových dramat posledních několika desetiletí. Díky Jahvemu za krátkou stopáž, jinak bych asi skočil z okna ještě před závěrečnými titulky. (31.03.2015)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Polsko, šedesátá léta. Smutná road movie osudů dvou křehkých žen odhalujících tajemství své rodiny. Naivita, čistota, uzavřenost Anny a Wanda, stejně krásná, tvořící však svou zkušeností, ztrhaností i minulostí ostrý kontrast. Síla jejich střetnutí, lehkost Pawlikowského vyprávění, neskutečné krásy jednotlivých obrazů. A ta naprostá beznaděj, když ono setkání a zkušenost zasáhne duši každé neskutečně, samotný život však směřuje stále stejně do prázdna. (22.10.2014)

Předešlé kladné komentáře naprosto vystihly mé pocity. Audiovizuální bonbónek v dokonalém černobílém vydání, s nenásilnými dramatickými situacemi, které tak přirozeně plynou bez zbytečných scén. Všechno má své místo a smysl, nutí k zamyšlení. Film se nikomu a ničemu nepodbízí, neodsuzuje, pouze stylově vypráví. Máte pocit, že jste v Polsku 60. let, ale s moderním černobílým obrazem. Výrazné postavy, nádherná hudba. Jedinečné. 85% (05.08.2014)