Orfeus

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

Nevím... Není nesmysl říkat tomu surrealismus, když to celkem přesně adaptuje řeckou pověst, čili děj není motivovaný snovou logikou, ale ryze logikou předepsaného příběhu, kde se jen volí stylizace věcí, co se musejí stát (i když teda dojde k pár úpravám děje)? Přijde mi to jako nazvat film hororem, protože se v něm objeví sekera. Ale to jen na opraj - jinak mě tenhle film poměrně nadchnul, předně svými vizuálními hrátkami, které (asi i díky jejích větší jednoduchosti) na rozdíl od Krásky a zvířete nezestárly. 4 a 1/2 (18.02.2017)

Smrt je krásná, viděla jsem jí do tváře. Umělci jsou nesmrtelní a láska všechno přemůže. Nebo všechny, i smrt? Líbilo se mi, že podsvětí využívalo při komunikaci se světem výdobytky moderní techniky, i když možná mohlo být před ním i trochu v předstihu. A oceňuji, že bytosti ze záhrobí mají i smysl pro humor. Kameraman si krásně vyhrál s přechody z našeho do onoho světa. (26.01.2020)

Tohle není styl snímků, který by měl dostal Surrealismus mám rád, líbí se mi, jaké jsou tady použité efekt, ale celé mi to přišlo takové nějaké... asi moc umělecké, nebo já neví. Příliš jsem si snímek neužíval. Ne, že bych ho snad protrpěl, ale prostě mě nijak moc nebavil. Je ale vidět, že Cocteau věděl, co a jak chce natočit. (17.10.2014)

Očakávania, ktoré som mal na základe anotácie, že ide o výborný surrealistický film, očakávania od režiséra, ktorého diela sa vraj vyznačujú svojráznou poetikou i očakávania od hereckých predstaviteľov samotný film príliš nenaplnil. Niežeby bol zlý, to vôbec nie, skôr mierne nevýrazný a pomerne ľahko po čase zapadajúci do kategórie príjemných, vcelku pozerateľných filmíkov, no bez výraznejšieho citového, či intelektového zasiahnutia. Svojrázna adaptácia známeho mýtu starého Grécka je uvedená už názvom filmu. V úvodných minútach je zrejme pre neznalých stručne vyrozprávaný nešťastný príbeh hráča na harfu a jeho ženy Euridiky. Dej sa vzápätí presúva do parížskej umeleckej kaviarne konca 40. rokov 20. storočia, kde sa stretávajú mladí básnici. A začína mierne snový, z podsvetia do živého sveta a naopak plynúci dej popretkávaný obrazovými ozvláštneniami (niektoré scény z podsvetia sú nasnímané na negatíve), dejovými surreálnymi zvratmi a zaujímavými hereckými výkonmi. Nech sa nikto na mňa nehnevá, ale vážne braný surrealizmus považujem za odumretú vetvu umenia. (13.10.2004)