Alphaville

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)

Achichouvej. Velice sofistikovaný mix francouzkého umění. Bohužel nejsem fanouškem takových hlubokomyslných děl. Zvláště pak, když jsem u něj samou nudou usnul. Oceňuji jistý záměr a v lepší kondici a rozpoložení bych snad více docenil jeho mystických kvalit. Příběh o společnosti, ve které všichni ctí jistá pravidla bez citů, mi připomíná Equilibrium. Každý film si najde svého diváka, ale tohle mi nesedlo. 45% (28.01.2012)

Jeden z 1001 filmů, které když uvidíte, budete rádi, že nezemřete. Ale teď vážně, kdybych se 90 minut tak strašně nenudila, možná by mě víc vzalo těch 9 minut docela hlubokomyslných postřehů. Ale ten hlas Alphy 60 byl tak strašně nepříjemný a celé mě to utvrzuje v domnění, že Godard tedy ne. I když chvílemi mi to přišlo jako docela povedená parodie.Ale jinak se mám dobře, děkuji, není zač. (28.01.2012)

Pre niekoho nadčasová sci-fi s hlbokými myšlienkami, pre iného rádoby filozofický blábol či dokonca brutálne nudné psycho. Godard má v tomto filme jeden problém - vôbec sa nesnaží svoj snímok a dianie v ňom pre diváka akýmkoľvek spôsobom zatraktívniť, pritom nie je určený pre malý okruh, ale pre všetkých, len ho musia aj pochopiť. Lenže ak to človeka nebaví, chápať sa mu nechce... Zaujímavý mix noir, špionážnej dystopickej sci-fi a experimentálneho flozofického filmu. Ale výsledné dojmy sú trochu protichodné, a rovnajú sa ťažko čitateľnému divnopisu, kritizujúceho totalitné režimy (a naopak nadchnutého demokraciou, čo z neho činí čiastočne ideologicky uspôsobený film). Eddie Constatine je v hlavnej roli skvelý, a je dobré ho vidieť v niečom tak pripomínajúcom, a pritom diametrálne odlišnom od jeho ostatných snímkov. Aspoň to som si myslel kedysi. Postupom času však vyplávala na povrch nevyrovnanosť a umelé experimentovanie s nezáživným konceptom, ktorý prevracia vo svojich rukách do nezameniteľnej autorskej podoby, ale táto štrukturálna nuda založená na prevracaní brakového námetu naruby ide mimo mňa, ba priam sa mi hnusí. 40% (14.08.2013)