Alphaville

Mix technofobní sci-fi a špionážního dobrodružství (nebo parodie na něj?) ve velenudném artovém kabátě. Dialogy mi přišly místy úžasně blbé, taky dramatická hudba mě brzy otravovala, ta trocha akce směšně ošéfovaná a samozřejmě je to fest pomalé. Záběry nočního města nebo stylových interiérů jsou fajn, ale čekal jsem zajímavější kameru. (11.02.2021)

[8/10] (Athos, Chaumiane, Filmstudio) (Čb. /// Produkce: André Michelin /// Scénář: Jean - Luc Godard podle románu Hlavní město bolesti Paula Éluarda /// Kamera: Raoul Coutard /// Hudba: Paul Misraki /// MFF v Berlíně: Jean - Luc Godard (Zlatý medvěd)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (12.03.2010)

Jean-Luc Godard experimentuje a filozofuje. Dakedy tie jeho myšlienky padnú na úrodnú pôdu. Inokedy nie. Alphaville je pre mňa zaujímavým filmom, kvôli jednak noirovej atmosfére, ktorá je mojou slabosťou pri starých filmoch. Zároveň si z tohto filmu zobral inšpiráciu pôvodný anime seriál Ghost in the Shell, ktorý považujem za jednu z najlepších filozofických animé v rámci žánru. Nuž a potom je tu Anna Karina, ktorej úsmev ma dostáva do kolien aj po skoro 60 rokoch. Godard sa zaoberá témou straty emócií, pragmatizmu, počítačovej nadradenosti ( teda niečoho, čím sa vysporadúvali autory sci-fi žánru práve v tomto období). Scéna vraždenia mužov, ktorý prejavujú emócie v bazéne považujem za najsilnejšiu vo filme. Godard musel šokovať významovosťou než vizuálnosťou. A tu sa mu to darí. Alphaville nie je určite dokonalým filmom. Ani najlepším filmom režiséra. Ale zapamätať si ho zapamätáte. (30.03.2018)

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Ale jo, sice nemůžu říct, že by se Eddie Constantine stával vyloženě mým oblíbencem, ale tohle je druhý film v hlavní roli s ním, který po čase vidím a uznávám, že ten jeho stylově chladný projev s často cynickým pohledem v těchto rolích tajných agentů cosi do sebe má, do podobně laděných rolí se hodí a většinou mě ho tady, stejně jako celý film, i bavilo sledovat. V Kartách na stole na mě Constantine sice párkrát během akčních scén působil až komicky, ale tady tomu režisér invenčně předešel dost neotřele snímanou akci, kterou snad nikdy nevidíme pořádně v celku – ale přesto svou atmosférou či nečekaným náhle útokem spoza záběru ta akce zapůsobí... a vůbec Jean-Luc Godard, ačkoliv jsem ho dříve rovněž nepovažoval za svého režisérského favorita, mě teď dalším šedesátkovým filmem (a opět žánrově odlišným) hodně upoutal. Alphaville dýchá vyloženě černým béčkovým stylem, během akčních scén teprve, temný vizuál v kombinaci s nízkým rozpočtem působí až undergroundovým dojmem, dění zachází až do parodie a příběh agenta se stále více proměňuje ve futuristické sci-fi, v rámci něhož i dost oceňuji samotný námět nového světa bez emocí vytvořeného počítačem. Ve světě se zákazem (po letech již téměř vyhynuté) lásky dojde i na pár náběhů k silným myšlenkovým odkazům, jen mi připadalo, že nejsou v rámci dialogů rozvinuty tolik, jak by si to možná zasloužily. Ale dle mého skromného názoru se Godardovi i tak určitě podařilo přispět do sci-fi žánru neotřelým, originálním snímkem. Není možná ve všech směrech dokonalý, ale zapomenout na něj jen tak nelze a já si ho zejména díky silné atmosféře hodně užil. Godard má totiž štěstí, že minimálně v 60. letech patřil k tvůrcům, kteří dokážou natočit film s tak specifickým rukopisem, že ani jistý rozkol mezi vážným a parodickým či béčkovým a artovým nemusí znamenat mínus. [80%] (15.09.2022)