Človek z mramoru

Studentka filmové školy v rámci své diplomové práce skládá dohromady obraz dávno zapomenutého polského úderníka Mateusze Birkuta a současně zjišťuje, že politické ikony se v padesátých letech snadno tvořily a po krátké době ještě snadněji bořily. Působivá mozaika o charakteru jednoho člověka, jenž se stal tragickou loutkou režimu, je zároveň poutavou výpovědí o marnosti rebelie vůči systému a přitom oceněním oné plamenné snahy. Andrzej Wajda natočil komplexní a odvážné drama, které zkrášlují odevzdané herecké výkony hlavních představitelů a velmi excentrická hudba Andrzeje Korzyńského. Je vlastně s podivem, že tento snímek vůbec mohl vzniknout. O to víc je třeba ho cenit. [LFŠ 2020] (02.09.2020)

Tí, čo si užili ten budovateľský režim na živo a hlavne jeho tienisté stránky, museli po zhliadnutí tohoto filmu končiť masovo na kyslíku. Pripomenúť im, aké to bolo ´´oslavy hodné´´, určite nemohlo nemať následky. Wajda je tak nejako medzi dvoma líniami, keď ukazuje že každá doba a režim stojí za prd. Teda nie pre všetkých. Agresívne podaný pohľad na jednu fyzickú a následne aj duševnú mizériu jedného úderníka, jedného z vtedy mnohých lámačov noriem a rekordov, čiže druh človeka nie veľmi obľúbeného. A čuduj sa svete, na oboch frontoch. (09.10.2022)

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

Birkut je skutočný človek z mramoru. Nemá vytesanú iba mramorovú sochu, ale aj jeho telo bolo silné a odolné ako by bol chlapík vytesaný do skaly, ktorá následne dostala dušu. "Poľský Občan Kane" si pohráva s rozprávacou štruktúrou, kedy sledujeme film, respektíve filmy vo filme a príbeh sa odohráva ako napínavá puzzle detektívka, kde však tušíme, že sa nemusíme na konci dočkať stopercentného vyriešenia záhady. Zároveň ide o metaforu povinnosti režiséra hľadať v našom svete pravdu a následne ju zobraziť na plátne. Hlavná predstaviteľka je síce plná energie, inteligentná a pekná, ale fajčí jednu od druhej a už mi z tých cigariet prichádzalo občas zle. Takže tým, čo nenávidia fajčiarov, doporučujem si film nepozrieť, čo by ale bola zároveň veľká chyba, tak teraz neviem. Každopádne som na to vopred upozornil... (17.09.2019)