Popol a diamant

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)

3,5*/5 Pekná myšlienka a prevedenie, v niektorých dialógoch veľmi dobre a satyricky zakomponované filozofické posolstvá, niektoré vizuály hodné zapamätania...Pesimistická "freska" danej doby spolu so zaujímavo (aj keď mierne prvoplánovo) zobrazenou morálnou a citovou dilemou hlavného predstaviteľa zobrazená s citom. Popol a Diamant je nesporne zaujímavé dielo hodné pozretia, ale že by ma to omráčilo sa povedať nedá. Každopádne poliaci nezvyknú sklamať, aj ked Kieslowski je len jeden:) (27.06.2008)

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Ta Norwidova báseň zní (v mém velmi amatérském překladu :o) asi takto: "Častokrát jsi jako pochodeň planoucí / jež spaluje hadry, které se kolem tebe k zemi snáší. / Nevíš zda plameny svobodu přinesou, či smrt / která stráví vše o co máš dbát. / Zůstane-li jen popel a chaos a bouře / budu ztracen. / Možná popel ale si udrží lesk démantu / té Jitřenky věčného triumfu." - A tak zní vlastně otázka, kterou si klade hlavní hrdina tohoto filmu: bude popel, jenž zbude po činu, který má vykonat (vražda komunistického funcionáře) zářit jako démant? A je přednější osobní štěstí, nebo obětování se "vyšší ideji"? (16.10.2005)

Ten film mě dostal mmj. dvojím obětím a obě jsou smrtelná. Poprvé, když hlavní hrdina (vím, jak se vyslovuje, ale nechtějte, abych s díky bohu -Janu Husovi - zapomenutými spřežkami psala jeho jméno) zastřelí komunistu - po válce nepřítele západního odboje - který je mu osobně sympatický a smrtelně raněný muž popojde pár kroků a v předsmrtné křeči se zavěsí do atentárníka na jehož hrudi skoná. Druhé poslední obětí je, když Zbiegnew Cybulski - - zkusila jsem to! - umírá a v posledních záškubech života na sebe strhává bílá prostěradla, která se barví jeho - v černobílém filmu černou - krví. Jaký symbol, jaká síla, jaký smutek! (07.07.2010)