Besi

Asi není možné dobře zfilmovat Dostojevského. Je to zvláštní. Existuje tolik vynikajících dramatizací (ty, co se hrají v Huse na provázku) a tak málo slušných zfilmování. Možná že je v mezích literárních konvencí žádoucí aby postavy diskutovaly o náboženství způsobem, jakým to dělá Dostojevský. Na prknech, která znamenají svět, je to únosné a ve filmu přehnané a nudné zároveň. Přijde mi, že Wajda se spíš pokusil dokumentářně vystihnout společnost, ve které se ten příběh odehrává. To se mu sice povedlo, ale u Dostojevského je prostředí to nejméně podstatné. Podstatný je myšlenkový vývoj postav - a ten na plátně působí nepřirozeně a svým způsobem směšně. Divní herci, nepřirozený scénář, příliš překroucené nebo neuměle vyjádřené myšlenky. Nic moc. (17.03.2009)

Co čtenář Dostojevského to jiný přístup k jeho dílu a jiný názor na jeho úpravy (třeba do filmové podoby). Jak lze vyčíst ze zdejších komentářů, ne každému se Wajdovo pojetí "Běsů" zamlouvá. Režisér se od románu opravdu odchýlil v mnoha detailech i věcech podstatnějších, ale to bych mu až tolik nevyčítal - ono točit Dostojevského jistě není jednoduchá záležitost. Film je asi třeba vnímat zcela odděleně od knihy a pak, myslím, docela dobře funguje. Herecké ztvárnění postav se mi zamlouvalo (pohříchu až na Stavrogina, kterého vidím jako největší slabinu této adaptace), stejně jako celé ladění snímku - do bezútěšných a tísnivých dobových kulis v nichž se odehrává, jako by se přeneslo něco ze skličující atrmosféry Wajdova "Dantona". (07.10.2008)

Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. (07.10.2008)

Dostojevskij a jeho rozsáhlé dílo se z pohledu případných dramatizátorů jeví jako velký, mnoha chuťmi a rozmanitostmi charakterizovatelný koláč. Román-řeka se vzpírá plnému uchopení filmové řeči a téměř vždy je úspěch této nesnadné snahy vykoupen selekcí, zdůrazněním jedné z mnoha linií. Posunume-li tento wajdovský počin blíže k DANTONOVI a uvědomíme-li si datum natáčení, je zřejmé, že BĚSI se řadí do velké vlny evropské kinematografie, reflektující velkou paradigmatickou krizi zejména komunistické levice té doby. Je pozoruhodné, jak přesně postihl geniální polský tvůrce specifika pravoslavného křesťanství, jak dokonale dokázal nasát ruskou atmosféru třetí čtvrtiny 19. století a současně zkáznit tak rozmanitý mezinárodní herecký soubor, který měl k dispozici pro uskutečnění svého obtížného záměru. Aniž by násilně prezentizoval, uměleckým pohledem vyhmatává všechny systémové znaky sektářství, netolerance, rodícího se aparátnictví, podlosti, prznící velkou myšlenku. Že přitom dokázal zachovat Dostojevského křesťanská východiska, ruskou lehce jurodivou bohabojnost, kolísání a rozervanost, jež ji provázely, není slabinou, ale dalším znakem originality a jedinečnosti tohoto polského klasika. Omar Šarif se až překvapivě stal ztělesnitelem ruského narodnictví (ničevoctví), svůj ruský part bravurně zvládla i Isabelle Huppertová a výrazně zaujali také další představitelé rolí, mne osobně nejvíce Jerzy Radziwilowicz. Vyváženost filmu je i jinak pojmenovanou nadčasovostí tohoto wajdovského autorského činu. (15.05.2010)

Možná by byly jenom tři. Ale na začátku stál ten Pan Velký s těmi Velkými myšlenkami. Jeho citáty a vůbec postavy jsou právem klenotem literatury. Film se mi líbil - obzvlášť originální hudba a zvuky, herecké výkony také, scény a osvětlení, to všechno bylo zajímavé. Jen ta francoužština! Nádherný jazyk, ovšem nic, co by mělo doprovázet Dostojevského! (10.10.2008)